Alena Tománková
- 12. 7. 2017
- Minut čtení: 3

Rudá královna & Křišťálový meč

Po knize Rudá královna jsem sáhla nikoli z vlastního přesvědčení, nýbrž na doporučení. Jedná se totiž o titul probíraný na srpnovém setkání knižního klubu. A jak je mým dobrým zvykem, dočetla jsem knihu až těsně před samotným konáním.

Vůbec jsem nevěděla, co mám od příběhu čekat, ani jsem si pořádně neprostudovala anotaci. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že nepůjde jen o další z řady obyčejných young adult románků šmrncnutých magií! Svět, který stvořila Victoria Aveyard, není přehnaně originální, zajímavé je však jeho provedení. Naopak sledování podobností s díly jiných autorů se mi stalo zábavnou kratochvílí. Ani jednou jsem nenarazila na příšerné prvoplánové klišé.

Jako první mě napadl Kostičas. Je tady skupina lidí s magickými schopnostmi, ale většina obyvatelstva je obyčejná, nemagická. Zatímco v Kostičasu jsou ti divní pronásledováni, tady vládnou. A dělají to opravdu rádi a krutě.

Selekce mě nemohla nenapadnout. Je tady totiž přehlídka magických dámiček, které se ucházejí o ruku prince. A taky život v paláci, při kterém z obyčejné dívky udělají princeznu. V polovině knihy se navíc objevuje postava, která svým chováním nápadně připomíná Aspena.

S Hunger Games má Rudá královna společnou krutost páchanou před zraky televizních kamer. Lidu jsou ukazovány jen ty informace, které potřebuje, aby získal ten správný názor – tedy králův. Boje o život jsou pro některé jedince na každodenním pořádku.

Vzpomněla jsem si i na doktora House. Ano, tady také všichni lžou.

A na závěr došlo na Hru o trůny. Příběh je plný intrik, přetvářky a zrady, jejichž cílem je získat moc. A trůn.

Hlavní hrdinka mi k srdci příliš nepřirostla, protože svou naivitou a neobezřetností způsobila víc problémů, než musela. Od začátku jsem tušila, že motivace některých postav nejsou takové, jaké se ona domnívá. Částečnou omluvenkou jí budiž to, že byla vhozena do neznámého světa těch druhých. V samotném závěru knihy se však, možná kvůli stresové situaci, dopustila zcela zřejmé chyby, která ji vlastně jen náhodou nestála život.

I přes to mě Rudá královna příjemně překvapila a rozhodně se těším na její pokračování, Křišťálový meč. Kdyby kniha neobsahovala několik pomalejších pasáží, které by zasloužily trochu proškrtat, aspirovala by u mě na plné hodnocení.

Pokračování Rudé královny navazuje na děj předchozí knihy přesně v tom místě, kde první díl končí – tedy v podzemním vlaku směrem do vytouženého bezpečí. Toho si však Mare nemůže užívat dlouho. V mocenské hře je až příliš mnoho hráčů a podle mota Křišťálového meče každý může zradit.

Po zradách v první knize však ty domnělé ani skutečné tentokrát nepůsobí tak silným ani promyšleným dojmem. Největším problémem této knihy je však nadbytečné množství slov, kterými je její dej líčen. Na jednu stranu je to pochopitelné vzhledem k tomu, že je celý vyprávěn ich-formou Mare Barrowové – potřebujeme znát její myšlenky a postřehy (opravdu?), na druhou stranu však tento postup odkazuje Křišťálový meč do nejtelnějších koutů knihoven, právě tam, kde končí druhé díly sérií, jež pouze otevírají dveře dalším pokračováním.

Hlavní postavě je sedmnáct, je tedy pochopitelné, že se občas chová naivně a často neví, co má dělat. Ostatní postavy jí to však také zrovna neulehčují. Nejednou se tak stává terčem posměchu či opovržení. Jen málokdo přichází se skutečnou radou nebo alespoň psychickou podporou, otázkou však zůstává, jestli by Mare cizí rady poslouchala.

Když začalo vyhledávání ostatních rudých se zvláštními schopnostmi, obávala jsem se, že si budeme muset projít příběhem každého jednotlivce. Tomu se autorka vyhnula – stačilo Mare na pár dnů vyřadit z provozu a ostatní udělali práci za ni. Později se tak kolem ní točilo tolik postav, že už jsem ztrácela přehled o tom, kdo je kdo a jaké má schopnosti.

Nechybí ani krvavé scény, některé z nich mi však připadaly spíš účelové a možná až příliš kruté. Co se stalo s rodinou, kterou Mare hledala a po které našla pouze novorozence, se však nedozvíme. A jaké jsou ve skutečnosti Mavenovy motivy? Chvíli krutovládce jako jeho otec, za moment zhrzený milenec toužící po pravé lásce? Jistě, zvenčí na to lze jen těžko odpovědět, ale komu tedy fandit v boji o srdce Mare? Cal se také nechová zrovna příkladně.

Vzpomínka na Selekci, Hunger Games a Kostičas stále přetrvává, druhý díl však ani zdaleka nedosahuje kvalit toho prvního. Třetí díl zatím vyšel pouze v originále a prý se dokonce chystá čtvrtý. Nejsem si jistá, jestli sérii zvládnu dokončit, ale ráda bych třetímu pokračování dala šanci. Zkrátka potřebuji zjistit, jestli je Křišťálový meč opravdu jen nutným sdělením toho, co bylo mezi tím, nebo má autorka navzdory všem předpokladům klesající bilanci.