top of page

Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech

Aktualizováno: 24. 6. 2023

Nejsou to ani tři roky, co jsem sepsala svůj Bucket list, aneb 10 věcí, kterých bych chtěla v životě dosáhnout. A co se za tu dobu změnilo? No, prakticky úplně všechno... a proto začínám dnešní příspěvek, který vydávám po hoooodně dlouhé době, právě s nadpisem v podobě citátu Woodyho Allena.



K tomuto zamyšlení mě přivedla švédská blogerka žijící v Anglii, Jenny Mustart, ve svém videu na téma "proč nechci mít děti". Jenny propaguje minimalismus, udržitelnost a taky občas mluví o tom, že nemít děti je její rozhodnutí. A jako každé kontroverzní téma, i toto s sebou přináší jak pozitivní, tak i negativní ohlasy.


O možnosti mít či nemít děti přemýšlím překvapivě často, a právě tato položka byla na šestém místě mého Bucket listu, přestože jsem už tenkrát přiznávala, že vlastně nevím, jestli je to skutečně moje přání, nebo spíš tlak okolí. Jsem o tři roky starší a potomka stále nemám. Taky jsem o tři roky blíž k tomu, že o možnost mít děti přijdu.


Nemít děti však nebylo moje rozhodnutí. Krátce po třicítce jsem měla období, kdy jsem netrpělivě očekávala, jestli přijde menstruace, a když přišla, obrečela jsem to. Důvody byly dva: nejsem těhotná a prožiju další muka. Přesně tím pro mě toto relativně pravidelné krvácení bylo.


Tehdy jsem to nevěděla, ale důvod je zřejmý. Mám endometriózu, které si mí tehdejší lékaři nevšimli, přestože popisované symptomy mi připadaly dost jasné. A teprve souhra dalších okolností v mém životě mě přivedla k těm správným doktorům. Jenže ani rok po rozsáhlé operaci pořád není jasné, jestli vůbec děti mít můžu.



Po tomto dlouhosáhlém úvodu se můžu vrhnout přímo na svůj starý Bucket list a celý ho rozcupovat:


  1. Napsat a vydat knihu? Mám za sebou editorskou činnost na třech antologiích a ta poslední mě natolik vyčerpala, že jsem se dostala na pokraj vyhoření a do další spisovatelské činnosti se budu vracet jen velmi těžko, pokud vůbec. Svědčí o tom také liknavost, se kterou píšu recenze a příspěvky na blog.

  2. Rubrika v časopise nebo pořad v televizi? OMG, na co jsem to tehdy myslela... Nicméně touha po tom být slavná a bohatá mě nepřešla, jen jsem změnila hřiště a přesunula se na Twitch, kde vysílám většinou své videoherní pokusy. Věděli jste, že se i Twitchem dá živit? Škoda, jen že ten český rybníček už je docela dost plný.

  3. Umět japonsky a korejsky a obě země navštívit? Japonsky se učím pořád, ale korejštinu jsem vyzkoušela a pro určitý podíl podobnosti to dohromady moc nejde. Nad návštěvou vzhledem k aktuální finanční situaci opravdu nepřemýšlím.

  4. Naučit se portugalsky a na stará kolena se přestěhovat na Madeiru? Vlastně proč ne, ale aktuálně se na takto dlouhodobé cíle vůbec necítím. Tehdy to byl krásný sen, jelikož jsem se do Madeiry doslova zamilovala, ale ten sen je pryč, stejně jako celá tato část mého života.

  5. Dohrát aspoň jednu velkou hru? Jasně, tohle předsevzetí stále trvá, ale právě díky tomu, že se teď hrám věnuju víc než čtení, mám asi nejblíž k jeho naplnění. Letos jsem dohrála hru Lake na dva z vícero možných konců, a také Far Cry: New Dawn. Tokyo Mirage Sessions však na své pokoření stále čeká a mám i další tituly ze stejného univerza: Soul Hackers 2, Persona 5 Royal nebo Shin Megami Tensei V.

  6. Mít dítě. Jo, to je přesně ono. Aktuálně řeším prostor i finance, navíc jsem si pro druhou polovinu života vybrala partnera, který mi dal jasně najevo, že děti nejsou jeho prioritou. A přestože už mám aktuálně blíž ke čtyřicítce než ke třicítce, biologické hodiny prostě mlčí. Na povídání o věku mám vlastní rodiče a doktorku, která mi pomohla mě vytáhnout z nejhoršího, co se mé nemoci týče.

  7. Blog, který si na sebe vydělá? Tohle přání se přesnulo spíš do roviny YouTube a Twitch kanálu, protože - přiznejme si to - blogy jsou mrtvé.

  8. Podívat se na exotické místo? Jasně, tohle pořád trvá. Chci do tropického ráje, ale jela bych i na Island. Nicméně už jsem jeden relativně dost exotický zážitek měla: Silvestr v Dubaji.

  9. Zůstat se svým mužem až do konce našich dní... narovinu. Jsem rozvedená. Láska, kterou jsem myslela, že nic nemůže zničit, jsem zničila já sama. Lituju toho? Do jisté míry, ale odejít bylo moje rozhodnutí a akce, takže nejvíc lituju toho, že jsem zradila člověka, kterému jsem dala slib. Nejsem na sebe hrdá. Zároveň jsem ale někde po cestě k dnešnímu dni narazila na myšlenku, že když dokážeš odejít z manželství, vlastně jsi nikdy nebyl ženatý/vdaná. Jednu věc vím ale jistě: kdyby v tom byly děti, nikdy bych neodešla. A pořád přemýšlím o tom, proč jsem musela odejít, aby se na mou nemoc přišlo. Co se mi vesmír snažil sdělit?

  10. Adopce nebo pěstounství. S aktuálním partnerem nepřichází v úvahu. A upřímně, kdybych zůstala sama, využila bych toho k cestování. Přemýšlela jsem o práci v Řecku, Holandsku nebo kdekoli jinde, a klidně po roce ji měnila. Teď ale žiju tento život, takže jdu položit nohy zpátky na zem a pokračovat okusování toho, co jsem si navařila.

Aktuálně nemůžu říct, že bych milovala svůj život, ale nejsem nespokojená nebo dokonce nešťastná. Ve spoustě věcí, které prožívám, je velká spousta vděku: Jsem vděčná doktorům, kteří mě zbavili každoměsíčních bolestí. Jsem vděčná svému teď už bývalému manželovi za všechno, co mě naučil a co jsme spolu prožili. Až do toho posledního půl roku to byl dobrý vztah. Jsem vděčná nové rodině, která mě v podstatě okamžitě přijala za vlastní. Jsem vděčná svým rodičům, kteří mě podporují bez ohledu na to, jaké kraviny se mi zrodí v hlavě a jak šílené věci se svým životem provádím.


Takže za další tři roky dáme znovu rekapitulaci?


 

Právě čtu:


19 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page