Vždycky jsem chtěla být travel blogerka. Dobře, kecám. Kdysi jsem chtěla být knižní blogerka.
Na cestách si nevydržím vést ani běžný deník, ve kterém bych si psala své postřehy a zaznamenávala vzpomínky na zajímavá místa a setkání. Obvykle tak už třetí den vynechám a pak jen horko těžko dopisuju, na co si zrovna dokážu vzpomenout.
Vždycky jsem ale ráda cestovala do cizích zemí. Jako dítě s rodiči nebo babičkou s cestovkou, od 19 let s partnerem na vlastní pěst. Byla to jedna z věcí, která nás dala dohromady, a byl to on, kdo mě naučil prostě jet a nespoléhat se na agentury, které vám sice zajistí kde co, je to ale vykoupeno nutností podřídit se skupině a často také na někoho čekat.
Naše první cesta byla vlakem do Lublaně, o rok později jsme se vypravili do Itálie, udělali si poznávačku podle vlastních pravidel a byla to jedna z nejhezčích dovolených, na které dodneška ráda vzpomínám, přestože to je víc než patnáct let zpátky. Taky si vzpomínám, jak kvůli tomu vyšilovali rodiče, hlavně táta, který měl pocit, že by mě tam v těch dalekých krajích mohl kluk, se kterým jsem v té době chodila už rok a půl, snad mohl nechat.
Zjistila jsem, že mě baví tyto cesty plánovat. Na konci srpna jsem vymyslela okruh přes Chorvatsko, trajektem do Ancony a podél pobřeží Itálie na Sever, který by se dal provést zhruba v polovině září. Později jsem plány zjednodušila na Rimini a San Marino, tam a zase zpátky. Nyní se upínám k nejvíc nejjednodušší variantě: Benátky, nočním vlakem přes Vídeň.
Už samotné plánování mi dává ten pocit vzrušení, nápadně podobný tomu vzrušení z cesty samotné. Těšila jsem se, že až padnou různá pandemická opatření, budeme moct začít znovu cestovat. Loni v létě jsem nemohla, byla jsem krátce po operaci a na neschopence. Letos v létě jsem procházela zkušebkou v nové práci. Takže září.
Blíží se konec měsíce a moje předsevzetí, že se letos podívám k moři, se postupně rozpouští jako kopeček vanilkové zmrzliny v hrnku horké italské kávy.
Bylo pro mě velkým a dost nečekaným překvapením, že existují lidé, kteří nemají rádi cestování. Zažila jsem ho v dětství a moje babička jezdila do zahraničí do vysokého věku.
Ve fázi zamilovanosti do nového partnera mě však nenapadlo se na něco takového ptát. A i kdyby, změnilo by se něco? V tu chvíli jsem nemyslela hlavou.
Jenže zjištění, že ideální dovolená je být doma a nemuset nikam, je zrovna u člověka, na kterého jste vsadili druhou polovinu svého života, poněkud nepříjemným zádrhelem. Ano, to je eufemizmus.
Pořád se můžu stát travel blogerkou - v teoretické rovině. Zveřejňovat plány na cesty, jizdní řády, ceny a objevy ubytování z Bookingu, to vše doplnit fotkami z databanky stejně jako ostatní blogové příspěvky. A u toho sedět doma.
Nebo opět zariskovat a prostě vyrazit. Co bych riskovala? Jela bych sama. Je to pro ženu riziko? Věřil by mi partner, že jsem byla celou dobu sama? Neriskovala bych také budoucí spokojenost ve vztahu? A pokud bych zůstala doma, nepřipomínala bych mu neustále, že jsem doma zůstala jen kvůli němu?
Jednu věc vím ale jistě: Život máme jen jeden a já nechci dál stagnovat.
Právě čtu: