Dočítat každou rozečtenou knihu bylo pro mě donedávna samozřejmostí. No a co, že byla podprůměrná nebo mě nebavila z jakéhokoli jiného důvodu. A i když to trvalo třeba rok nebo víc, stejně jsem ji vždycky dotáhla do konce, protože od knih se přece neodchází.
Uplynulý rok mi ukázal, že to může být i jinak. Odešla jsem. Nejdřív ze svého stávajícího života, postupně jsem také výrazně snížila počet čtených a poslouchaných knih. A nyní jsem se posunula do další fáze – odkládám věci, které mě dále neuspokojují.
Asi stárnu. Nebo dozrávám. Nebo si stále víc uvědomuju, že čas, který mám, není nekonečný a není potřeba ho ztrácet věcmi, které mě tak úplně netěší. To jsou i knihy. Zdaleka ne každá je pro každého čtenáře. Třeba z young adult cítím, že jsem do značné míry vyrostla. Zkrátka příběhy dívek, které dělají pubertální chyby zejména z toho důvodu, že jim okolí nechce říct důležitou pravdu o jejich životě, mě už tak nějak neberou. Taky fantasy už nečtu v takové míře jako dřív.
Za poslední rok se můj čtecí repertoár značně změnil. Jasně, pořád se v něm nachází potrhlá manga (Pokémoni jsou nostlagie a Spy X Family zkrátka top strop), ale stále víc automaticky sahám po "dospělejších" věcech. Třeba "ten druhý Murakami", non-fiction, Přízrak v hrdle, Sobí mafie...
A taky jsem pár věcí odložila a právě přemýšlím o odstavení dalšího kusu.
Začalo to krizí s knihou Christophera Paoliniho Spát v moři hvězd. Ta u nás vyšla ve dvou svazcích, ale v originále je to jedna tlustokniha. Takže po protrpění se prvním dílem jsem si říkala, že budu muset nějak zvládnout i ten druhý, který mezi tím naštěstí vyšel jako audiokniha. Jakože budu poslouchat při vaření, úklidu a tak.
Jenže ani na ty audioknihy už nemám tolik času, chuti a příležitosti jako dřív. To jsem si takhle stáhla Cílkovu knihu Krajiny vnitřní a vnější, protože ji načetl Miroslav Táborský a já v tu chvíli měla chuť na jeho hluboký sametový hlas. Obsah knihy mě ale absolutně míjel a nezvládla jsem se soustředit víc než pár minut. Potom jsem usnula. Potud hlas Táborského svůj účel splnil, audioknihu jsem však zase smazala někdy ve třetí kapitole.
Napůjčovala jsem si komiksy Stjepana Šejiće, jmenovitě Harleen a trilogii Sunstone. Na tu jsem se obzvlášť těšila, protože – lesbické sado maso? Wow :-) První díl byl zajímavý, i když to nebylo takové wow, jak jsem čekala. No a tak jsem se dala do druhého. Vyložená nuda, navíc mi začalo vadit, že vesměs všechny ženské postavy vypadají stejně a mají totožná gesta a mimiku. Pro odlišení slouží barva vlasů a doplňků a to je to hlavní. Třetí díl Sunstonu jsem tak vrátila do knihovny bez toho, abych ho vůbec otevřela.
Naštěstí Harleen je autorovo novější dílo, takže se tímto v mým očích rehabilitoval, navíc je patrné, že i vzhled postav a rozsah jejich možností doznal značného vylepšení.
No a teď tu máme poslední aristokratku. Jakože poslední Poslední aristokratku. Kniha Aristokratka pod palbou lásky vyšla v rámci letošního podzimního Velkého knižního čtvrtku a hned vzápětí také jako audiokniha. Jasně, že jsem čekala na ni, a to zejména kvůli hlasu Veroniky Khek Kubařové, která už k této sérii neodmyslitelně patří a svým způsobem ji povyšuje na daleko lepší dílo.
Jenže tentokrát se herečka může snažit sebevíc, ta kniha už prostě nemá ten drajv jako zpočátku. Podle recenzí na Audiolibrixu se víc rozjede až ve druhé polovině. Obávám se však, že budu mít problém se tam dostat. Začátek je opravdu hodně nezáživný, navíc z oblíbené postavy Denisky se místo postpubertálního třeštidla, které si umí poradit i v situaci s ucpaným záchodem, protože to zažila v pasťáku, stává zákeřná a místy vyloženě hloupá trapka. Do toho Evžen Boček natahuje děj rádobyvtipnými povídkami z dob Josefova mládí.
Tam někde jsem skončila a mezi tím dvakrát usnula. A bohužel musím zkonstatovat, že mě vlastně nezajímá, co bylo mezi začátkem a prostředkem knihy. A to je důvod, proč přemýšlím, že odložím i tuto poslední Poslední aristokratku. Ale nebyla by to potom ztracená série?
A jak to máte vy? Pečlivě si vybíráte a neodkládáte, nebo prostě když nebaví, jde o dům dál?