top of page

Tanabata po česku

7. červenec je dnem, kdy se Orihime a Hikoboši mohou po roce odloučení konečně sejít. Japonci slaví svátek Tanabata. V Česku celkem očekávatelně nemá tradici, ovšem jazyková škola Chinese Point se rozhodla zájemcům zprostředkovat alespoň esenci tohoto svátku díky zážitkovému večeru – jak jinak než 7. července.


Pro deset účastníků připravily česká lektorka Anna a Japonka Natsumi několik aktivit tradičně spojených s oslavou Tanabaty. Ovšem začít jsme museli legendou, příběhem, který za tímto svátkem stojí.


Značná část japonské tradice buď dorazila z Číny, nebo se čínská a původní japonská verze smísily, aby vznikla současná podoba. Příběh, který stojí za svátkem Tanabata, je původně čínský, ale i v japonském prostředí existovala podobná legenda pro období dušiček. Nyní se však díky čínskému vlivu slaví právě 7. července.



Za všechno může Hikoboši


Hikoboši byl lidský mladík, který viděl nebeské panny, jak se koupou v jezeru. Jejich kimona našel pověšená na nedalekém stromu, a protože jsou to právě tradiční oděvy, které umožňují nebeským lidem létat, rozhodl se Hikoboši, že jedno kimono ukradne.


Nebeské dívky se vrátily domů, avšak jedna z nich nemohla – bez svého kimona nedokázala odletět. Hikoboši jí nabídl pomoc a přístřeší, staral se o ni, jako by právě on nebyl příčinou jejího neštěstí. Jak čas plynul, Hikoboši a Orihime, jak se dívka jmenovala, se do sebe zamilovali a narodilo se jim dítě.


Orihime jednou v Hikobošiho domě našla neznámý balíček. Když ho rozbalila, uviděla svoje staré kimono. Hrozně se naštvala a rozhodla se vrátit i s dítětem na nebesa. Protože ale Hikobošiho měla ráda, dala mu radu: upleť tisíc párů sandálů, ty zasaď spolu s fazolí a stonek tě vynese do oblak.


A tak Hikoboši pletl sandály, ale nevydržel čekat do tisíce. Řekl si, že 999 musí stačit. Hromadu bot spolu s fazolí zasadil a stonek už ho táhl vzhůru. Ale nestačil – byl moc krátký.


Orihime svého milého zahlédla a rozhodla se mu pomoct. Vytáhla ho nahoru nad oblaka, kde žila v paláci se svými rodiči. Těm se ale dceřin nápadník ani trochu nezamlouval, a tak božský otec vyvolal velkou záplavu, řeku, která spláchla Hikobošiho zpět na zem. Orihime za ním křičela: "Sedmého v měsíci se sejdeme!" Potom každého sedmého chodila na břeh řeky vyhlížet Hikobošiho, ten však dorazil až sedmého července. Rozuměl jí totiž: "Sedmého v sedmém měsíci." A tak se scházejí jednou do roka právě v tento den na břehu řeky, která se stala Mléčnou dráhou.


Tradiční verze


Výše popsaný příběh si pouštějí děti jako animovanou pohádku, která připomíná náš klasický večerníček. Tradiční varianta je však mírně odlišná.


Orihime byla nebeská tkadlena a byla skvělá v tom, co dělala. Její božský otec ji chtěl provdat a našel pro ni ženicha na druhé staně Mléčné dráhy. Ti dva se do sebe zamilovali tak moc, že oba přestali pracovat, a tak je bůh opět oddělil. Hikoboši (dosl. chlapec z hvězd, dnes označení hvězdy Altair) se musel vrátit na svou stranu Mléčné dráhy a s Orihime (dosl. princezna tkadlena, dnes označení hvězdy Vega) se mohl potkat jen jednou ročně, právě 7. července.


Když se podíváte v tyto dny na nebe, právě mezi hvězdami Vega a Altair se nachází Mléčná dráha, ve které si plachtí Labuť, jejíž nejjasnější hvězdou je Deneb. Právě tato hvězda pomáhá zamilovanému páru se každý rok alespoň jednou setkat.



Oslava Tanabaty


Tanabata bývá označována jako japonský nebo čínský Valentýn, právě kvůli výše popsaným legendám. V současnosti však Japonci daleko více praktikují jinou tradici: napíšou své přání na barevný papír a ten pověsí na bambus. A stejně jako ve všech tradičních svátečních příležitostech vytahují svá kimona, nebo spíš jejich letní variantu – jukatu.


A tak i my, účastníci a účastnice tohoto zážitkového večera, jsme měli možnost si jukatu na sebe obléct a kusit si zašněrovat pás obi tradičním způsobem. Není to snadné, ale s trochou cviku to člověk zvládne i sám.


A potom jsme psali – někteří česky, někdo to zkusil i japonsky, i když náš ozdobený bambus byl spíš provizorní, atmosféru japonského svátku rozhodně naplnil. Následovala možnost složit si tradičního jeřába a bylo hned jasné, že vyhrazená hodina a půl ani zdaleka nebude stačit. Kromě toho jsme měli možnost ochutnat cosi, co by se dalo nazvat japonskými cukrovinkami, kdyby to ovšem bylo sladké a nejednalo se o sójové boby nebo fazole.


A tak nezbývá, než Natsumi, Anně a Chinese Pointu poděkovat za možnost prožít tento den a vyzkoušet si mnoho nových a zajímavých japonských maličkostí.


2 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page