Can you nihongo sprechen?

Annyeong! Dnešní téma mé vlastní výzvy jsou jazyky, má cesta k nim a to, jak se je učím. Dnes to bude opět o motivaci, které se mi v posledních asi tak třiceti letech nedostává.


Patřím do generace, která slovenštinu nepovažuje za cizí jazyk. Narodila jsem se za socialismu a pamatuji (i když poměrně matně) dvojjazyčné televizní vysílání. Do první třídy jsem nastupovala už nikoli v Československu, nýbrž v České republice. Tehdy ovšem rozhodně nebylo běžným zvykem učit malé děti cizí jazyk, a tak jsem měla štěstí, že mě mí prozřetelní rodiče už v šesti letech přihlásili do zájmového kroužku angličtiny.


Do druhé třídy jsem nastupovala na jinou školu, do úplně jiného systému vzdělávání. Své brány mi otevřela waldorfská škola, mezi jejíž devizy patří vedle epochového vyučování a hry na nástroj taky výuka dvou jazyků od první třídy. A tak jsem se dostala do spárů němčiny. Měla jsem sice rok zpoždění oproti spolužákům, ale vzhledem ke stylu výuky, který v prvních letech spočívá především v říkankách a písničkách, aby si žák zvykl na tón a rytmus nového jazyka, jsem deficit poměrně snadno dohnala.



Němčina však nebyla má oblíbená školní disciplína. Angličtina byla vždycky na prvním místě, taky díky počítačovým hrám a anglickým písničkám, které jsem se jako puberťačka pokoušela naučit. V jednu chvíli, nejspíš i v souvislosti s oblibou argentinské telenovely Divoký anděl a její protagonistce Natalii Oreiro, jsem se pustila do španělštiny. Sehnat na malém městě kvalitního učitele však nebylo nic snadného, a tak se náš kroužek po páté lekci Španělštiny pro samouky rozpadl.


Hallo, wie geht's?


Na střední škole pro dva jazyky nebylo místo, a tak jsem pokračovala v angličtině, ze které jsem nakonec i odmaturovala (dokonce lépe než z češtiny) a doufala, že mě hrůza jménem němčina už nepotká. Z angličtiny jsem taky složila jazykovou zkoušku na bakalářském studiu a naskočila do navazujícího magisterského – abych zjistila, že ke státnici potřebuju jazykovou zkoušku z jiného jazyka.


Měla jsem dvě možnosti: oprášit němčinu, nebo začít úplně nový jazyk od začátku a za dva roky ho vytáhnout na úroveň B2-. Vzala jsem za vděk svými osmi roky němčiny, přeci to nebude taková tragédie – i když jsem sedm let tento jazyk svědomitě opomíjela. Kurz na VŠ začínal v šesté lekci Německy s úsměvem a abych to zkrátila, po pár lekcích mi bylo jasné, že bez zahraniční zkušenosti tohle nedám.



Přihlásila jsem se na Erasmus do Německa, strávila tam půl roku a naučila se spoustu užitečných věcí – hlavně poslouchat. Mluvit však nikoli. Po návratu jsem chodila hned na dva kurzy němčiny, kterými jsem proklopýtala s odřenýma ušima až k oné obávané závěrečné zkoušce. Gramatický test byl docela děsivý, ale body mi vytáhl poslech. Psanou esej jsem měla celou červenou pod nánosem barvy z opravné propisky, přesto mi ji učitelka pochválila kvůli slovní zásobě. Čekal mě už jen pohovor. Po těch několika větách, které jsem horko těžko vypotila, vyučující prohlásila: "Vy asi umíte líp anglicky, co?"

Když jsem přikývla, dodala: "Dám vám za tři a běžte." (pro neznalé: čtyřka znamená neprošel)


Konničiwa!


Nebudu zastírat, už delší domu mě zajímaly asijské jazyky – teda ne čínština, ale díky manze, anime a japonskému jídlu jsem se vrhla do japonštiny. Nejdřív jako samouk, později do kurzu, po jehož dvou semestrech jsem přeskočila k soukromému učiteli. Tento jazyk opravdu není radno učit se úplně sám, i když základní gramatiky není moc a dá se s ní vystačit poměrně dlouho, ty rozdíly jsou prostě velké a výjimek z výjimek je v něm habaděj.


Japonsky se učím nějakých pět nebo šest let a zhruba tak mluvím – jako pětileté dítě (troufám si tvrdit, že možná píšu o trochu líp, ale kdo ví, japonské děti jsou obecně dost napřed). Před rokem mě chytla touha naučit se taky korejsky, ale usoudila jsem, že japonštinu umím zatím dost málo, takže reálně hrozí, že se mi jazyky popletou – ano, jistá podobnost se v nich dá najít. Zatím to zkouším jako samouk, ale jak jsem zmiňovala na začátku – chybí motivace.



Před rokem tou motivací byla možnost získat stipendijní spisovatelský pobyt v Pučchonu. Možnost cestovat však doznala značných omezení, a tak se vytratila i má motivace – jelikož nevidím možnost, že bych nabyté schopnosti mohla v blízké době využít.


Navždy plynule


V létě jsem četla a poslouchala knihu Navždy plynule, ve které autor popisuje svoji cestu k cizím jazykům a metody, jak se je učit efektivně a s dlouhodobým účinkem. Nenabízí žádné kouzelné instantní řešení. Je to dřina, která sestává z tvorby vlastních kartiček a jejich memorování – zkoušením se totiž nutíme mozek znalost neustále vytahovat a tím se prohlubuje cesta v mozku, tvorba oněch kartiček pak slouží jako výuka. Mobilní aplikace Anki, ve které si uživatel vytváří vlastní balíček a pak ji každý den několikrát použije, je tedy nejpraktičtější možností, jakou autor popisuje.


Naplněna motivací z této knihy jsem si někdy v září založila druhý blog, který jsem mu věnovala. Jedná se o mou cestu k tomu stát se polyglotem. Napsala jsem tam několik příspěvků včetně mé cesty k jazykům, jak ji popisuju tady, a tím to skončilo.


Moje korejština stagnuje a slovíčka z japonštiny si sice každý týden vypíšu nová, ale učím se stále ta z loňského konce léta (učitelka ze mě pravděpodobně kvete, jen to dobře skrývá).


Co mě však potěšilo, je zjištění, že má němčina na tom není tak špatně. Zvládám číst běžné texty a rozumím, o čem jsou, při sledování televize taky aspoň tuším, o čem se mluví, a to je hrozně skvělý pocit. Učit se totiž neumím a vím to. Ani nejlepší aplikace mě neudrží, porušení souvislé řady pro mě není žádnou motivací. Momentálně bych si nejspíš potřebovala tuto knihu přečíst znovu a získat alespoň nějakou vidinu zahraničních cest, abych nabyla dojmu, že teď je pravá chvíle naskočit do pomalu se vzdalujícího vlaku.

A co vy? Máte svůj recept na učení jazyků? Věříte na to, že někdo má talent a někdo prostě ne?


Dejte mi vědět do komentáře nebo pošlete odkaz na váš článek o vaší cestě k cizím jazykům a tipům, jak se je učit, či jak se rozečíst v cizím jazyce.

Stále jsem nedočetla:





#Blogerskavyzva #jazyky #motivace #JanMelvil #Japonsko #cestovani #geek #Německo #Korea #vzdelavani

2 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
  • White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com