Naděje má smysl – smysl pro naději

Aktualizace: zář 7

O důležitosti naděje jsem se opět přesvědčila v průběhu uplynulého týdne. Je proto až s podivem, že jsem se na téma dnešní blogerské výzvy musela poptat ve svém okolí: jaká je moje nejsilnější stránka?


Překvapivě se mi dostalo jasné (a světu sdělitelné) odpovědi. Posuzovat samu sebe totiž může být dost ošemetné, ale právě zážitek z nedávno ukončených cest jednoznačně podporuje toto tvrzení. Jsem optimisticky naladěná a mám velmi silný smysl pro naději, který mi umožňuje se v těžkých chvílích nevzdávat. Ve čtvrtek jsem to sama sobě i svému okolí prokázala hned několikrát a v pátek znovu.


Roháče nejsou pro slabé povahy


Nejsem fyzicky příliš fit, a tak mi bylo jasné, že výstup na Salatín s kilometrovým převýšením bude krušný. To ale nebylo nic proti tomu, co následovalo: hřebenová túra s přelézáním skalních masivů, mnohdy za použití řetězů, a to vše nahoru a dolů několikrát po sobě. A na závěr ještě dlouhá a úmorná cesta zpět do údolí po cestách, které se rozpadají pod nohama. Rozhodně se jedná o výkon, na který jsem nebyla fyzicky ani psychicky připravená. Krizí přišlo několik. Přiznávám, brečela jsem, ale šla dál. Naděje, že tohle skončí, a víra, že to dokážu, mě držely v pohybu, i když výrazně pomalejším, než udávaly časy na ukazatelích (nejobtížnější dvouhodinovou etapu jsem dala o třičtvrtě hodiny pomaleji).


Naučila jsem se neremcat. Je to k ničemu. Ta cesta prostě taková je, to značení všem ostatním vyhovuje a s počasím taky nic neuděláme. Zbytek je na mě. Když jdu psychicky dolů, jdu do sebelítosti, ale tam na dně je něco, co mě vykopne zase vzhůru. To něco je buď naštvání, nebo právě naděje.


Do chaty jsem došla (jasně, jinak bych tohle nepsala) doslova silou vůle, protože nohy už jsem necítila.


A druhý den? Znovu!


Páteční etapa byla na vzdálenost dokonce delší (asi 18 km) a končila pětikilometrovým pochodem podél rušné silnice. Nebyla jsem ochuzena ani o kilometrové převýšení, ani o horolezecké výkony. Ty byly technicky dokonce ještě náročnější než předchozí den, ale na celkové množství jich bylo méně.

Můj muž mě celou dobu chválil a povzbuzoval, což samozřejmě dělá hodně, ale nejkrásnější bylo, když mi řekl, jak moc si cení toho, že jsem do toho šla i podruhé. Mohla jsem předstírat svalovou únavu nebo třeba smrt, ale já jsem šla. Byla to opět síla s nutností překonávat samu sebe, ale za ty výhledy a skalní zážitky to stálo.



Kde mám klíče?


Dovolte mi závěrem ještě jednu příhodu, která se smyslem pro naději také souvisí a daleko víc se týká běžného života. Jde o hledání libovolné zašantročené věci osobní potřeby. Většinou jde o klíče, ale představte si cokoli: bezdrátová sluchátka, malý techničák od auta, kartu na vstup do práce... Představte si, jak něco bezvýsledně hledáte. V který okamžik začínáte zuřit nebo panikařit?


Optimismus a smysl pro naději mi dávají schopnost nezačít zběsile pobíhat z místa na místo, dokud nevyčerpám všechny možnosti. A tím myslím opravdu všechny: nezapomněla jsem to v práci, neodložila jsem to bezmyšlenkovitě do ledničky, nevypadalo mi to v autě a nezapadlo pod sedačku? Sluchátka měla namále už několikrát, vždycky ale dříve či později vyplavala.


Je to naděje, díky které věřím, že všechno nějak dopadne, pokud možno dobře, a proto můžu být zároveň optimistou.

Potvrzuje jeden z jednoho manžela.


Právě čtu:



Článek vznikl v rámci blogerské výzvy #Nabloguzalezi


#lifestyle #cestovani #psychologie

15 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com