Mám nejroztomilejšího králíka na světě a říkejte si, co chcete, prostě to tak je. Nemá jméno. Je to holčička a její jméno variuje mezi Princeznou, Pacičkami, Bobkem a Loužičkou. V nedávné době se však projevila její velká vášeň pro knihy a pití čaje.
Žádná sluchátka před ní nejsou v bezpečí, a dokonce ani další předměty odložené bez dozoru na noční stolek si nemohou být před jejími zuby jistá. Pro mnoho knížek to však není první setkání s knihami. Před třinácti lety se k nám nastěhovala paní Králíková, dnes označovaná jako Stará paní Králíková, jelikož nás opustila v úctyhodných nedožitých jedenácti letech. Byla vzteklá a protivná, ale stejně jsme před jejím roztomilým kukučem roztávali dojetím.
A měla ráda knihy – nejraději Jméno růže ve vydání ze 70. let. Ať už to bylo papírem nebo vůní lepidla, vždycky když proklouzla do knihovny, dala se do cupování právě této knihy.
Mladá slečna Králíková svůj knižní vkus teprve hledá. Její zuby se zatím nejvíc podepsaly na slovenském vydání Vlka a dýky, pátého dílu série Stein a Barbarič od Juraje Červenáka. Vyzkoušela však také Holubici a hada (hle, samá zvířecí tematika), další knihy, jmenovitě Tesla noir, byly pod bedlivým dohledem ušetřeny.
Ke knihám samozřejmě patří pití čaje. Na tuto její vášeň jsem přišla tak, že jsem z nedostatku jiného odkládacího prostoru položila hrnek s maličkým zbytkem nedopitého čaje na zem. Princezna přiběhla, zanořila hlavu dovnitř, až celý hrnek povalila, a dala se do dopíjení zbylých pár kapek.
Při příští příležitosti jsem šla do králičího pokoje (ano, Princezna má vlastní komnatu) a odložila si na zem hrnek, tentokrát plný studeného ovocného čaje (takového toho výluhu z ibišku, šípku a sušeného ovoce). Ano, hádáte správně, ani ten jsem si neužila. A tak se ze slečny Králíkové stala Loužička.
Tento týden byl pro naši zvířecí domácnost opět spíš smutný. Opustilo nás naše poslední morče, šesti a půl letá Kamilka, takže je teď Princezna hlavním a jediným mazlem rodiny.
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.