top of page

Nevratné poškození

Být nebo nebýt transgender? Většinová populace v tom má nejspíš jasno. Současní dospívající však tápou víc, jsou obklopeni více možnostmi než předchozí generace, větší osvětou a také se daleko více zmítají v sociálních sítích.


Americká novinářka Abigail Schrier si začala všímat náhlého mnohonásobně zvýšeného počtu dívek, které se v době adolescence začnou identifikovat jako trans, ačkoli se u nich nikdy dříve žádné projevy neobjevily. Nejedná se o vědkyni, k tématu přistoupila jako novinářka – kromě vlastního výzkumu oslovila jednak řadu specialistů, tak i rodin, kterých se toto téma týká, trans youtuberů, kteří se veřejně dělí o své zkušenosti, a také několik mladých žen, které se pustily do tranzice, ale po několika letech si uvědomily pochybení a vrací se zpátky.


Samotné téma je dosti ožehavé a troufám si tvrdit, že i ke knize Nevratné poškození je potřeba přistupovat obezřetně. I v našem prostředí došlo k určité kontroverzi ještě před jejím vydáním. Titul se totiž objevil v edičním plánu jednoho vydavatelství, které se nakonec rozhodlo jej nevydat. Kniha Abigail Schrier má totiž v americkém originále velmi sugestivní obálku: holčičku s dírou v břiše. A tak je i vzhledem k tématu terčem kritiky ze strany trans veřejnosti.


Českého vydání Nevratného poškození se nakonec ujalo vydavatelství Bourdon, které vydává například knihy Patrika Hartla, osobní příběh Matthewa Perryho, nebo nově autobiografii Britney Spears. A celkem vhodně změnilo obálku z původní poněkud šokující na neutrální černou, pouze s barevným textem.


E-kniha vyšla již týden před Světem knihy 2024, papírové vydání mělo svou premiéru právě tam. Už ve čtvrtek, tedy první den festivalu, proběhla panelová diskuze s českými odborníky na trans problematiku, sexuologem a také například filozofem. Vydavatelství oslovilo též Lenku Královou, naši nejznámější trans youtuberku, která se nakonec osobně nedostavila, avšak poslala video vzkaz, ve kterém vysvětlovala, proč se o knize domnívá, že zraňuje trans veřejnost.


Předně je to právě ona obálka s holčičkou s dírou v místě, kde by měla ženské pohlavní orgány, dále jazyk, kdy mělo být před každým výskytem slova transgender uvedeno nějaké přídavné jméno, často dehonestující, a v neposlední řadě samotné téma – proč by mělo být na transgender osobách něco špatně?


Samotné besedy na Světě knihy se účastnilo několik trans aktivistických osob, které krátce po začátku akce a po uvedení videa Lenky Králové spustily tirádu se slovy: „Naše těla nejsou poškozena,“ načež byly vyvedeny jak pořádkovou službou areálu, tak zjevně preventivně přivolanou policejní hlídkou. Dále jsem si všimla, že už nějaký čas před začátkem veletrhu, kdy bylo možné si rezervovat místa na konkrétní besedy, byla tato beznadějně plná. Domnívám se, že mohlo jít o další z aktů revolty proti této knize – aby se na uvedení českého vydání Nevratného poškození dostalo co nejméně dalších lidí.


Proč tato kniha budí takové kontroverze? A je opravdu urážlivá k trans osobám? Nebo je Abigail Schrier věrná svému novinářskému řemeslu a zkrátka jen pátrá po tom, co stojí za nárůstem náhlé transgenderové identifikace? Může se jednat o matku, která má prostě strach o své dospívající dítě?


Nerada si dělám obrázky o čemkoli bez dostatečných informací nebo z toho, co mi někdo řekne. Snažím se odlišovat fakta a názory, a tak jsem se rozhodla si knihu ještě před veletrhem koupit – přímo u vydavatele jako e-knihu. Na besedu na Světě knihy jsem tedy šla jako mírně poučený čtenář, nikoli však s kompletně dočtenou knihou. To jsem ještě netušila, jaké informace na mě čekají ve druhé polovině knihy. Po dočtení necítím opovržení nebo zhnusení, ale spíš lítost.


Náš (český) systém medicíny a pomoci trans osobám rozhodně není dokonalý, vždyť teprve nedávno byla zrušena nutnost sterilizace při úřední změně pohlaví, a lidé s pocitem genderové dysforie čekají na návštěvu psychiatra nebo sexuologa mnohdy i mnoho měsíců. Avšak situace z amerického prostředí popisovaná v knize je jako z jiného světa. A ona doslova je. Rozdíly v přístupu jsou tak velké, že zdaleka ne všechny poznatky lze vůbec na naše prostředí aplikovat.



První věcí, která jistě zaujme nejen transgenderového čtenáře (a tímto se rovnou omlouvám za generické maskulinum, čeština prostě takto funguje a mě jako cis ženu to nikterak neuráží), je zjištění, že autorka označuje náhlou genderovou dysforii jako nákazu, případně trans-epidemii. Už od začátku rozlišuje jasně osoby, které jsou dospělé a trans, případně takové, které se s genderovou dysforií potýkají od útlého dětství.


Trans nákaza, kterou zmiňuje v této knize, se týká zejména dívek, které v dětství nevykazovaly žádné znaky dysforie, často samy vyhledávaly stereotypně holčičí věci jako růžové šaty, poníky a naopak obrečely, když je rodiče nechali ostříhat „na kluka“. Jejich zvrat přišel náhle v době puberty.


Autorka si všímá zejména těchto vlivů:

  • Sociální sítě a neustálá existence online

  • Vyšší míra osamělosti, méně času tráveného fyzicky s přáteli

  • Potřeba být zajímavá ve skupině spolužáků

  • Trans osvěta, která v americkém školství začíná už v mateřské škole

  • Slábnoucí důraz na silné ženy, hrdinky a jiné ženské vzory

  • Nařízení proti šikaně v amerických středních školách

  • Snadná dostupnost porna


Na první pohled se možná některé z faktorů jeví jako pozitivní. Vyplývají z nich však mnohá rizika, které mládež ohrožují způsobem, jaký byl pro předcházející generace dospívajících nepředstavitelný.


Autorka si všímá například fenoménu toho, že pokud je nějaký jev veřejně známý, rapidně se zvýší jeho výskyt. Jako příklad uvádí anorexii, která byla v Hongkongu v podstatě neznámá, a to až do roku 1994, kdy tamní média napsala o úmrtí dívky s nepříliš známou západní chorobou jménem anorexia nervosa. Od toho okamžiku prudce narostl výskyt anorexie, jelikož se jednalo o „kulturně schválený projev duševních potíží“.


A velmi podobná situace nastala v relativně nedávné době také v americkém školství, které chce podporovat toleranci vůči trans osobám například tím, že se dětem ve školce předčítá z knihy I am Jazz, která popisuje skutečný životní příběh dívky, jež se narodila jako chlapec. Tím je učí, že můžou mít „dívčí mozek v těle chlapce,“ ačkoli z vědeckého hlediska se jedná o nesmysl – nemůžeme vzít kus mozku a určit, zda je mužský nebo ženský, a neexistují žádná diagnostická ani empirická kritéria pro určení, kým jsme „ve skutečnosti“.


Názvosloví pro genderové identity se začíná vyučovat už v mateřské škole a už od útlého věku je tak dětem vštěpováno, že mezi pohlavím a genderem je rozdíl a nemusí nutně existovat spojení.


Mládež vybavená genderovými znalostmi a slovníkem, kterému rodiče často vůbec nerozumí, se díky sociálním sítím a snadno dostupnému internetu dostane k videím mladých trans youtuberů, kteří popisují svou cestu k tranzici, jakými úskalími si procházejí, ale jak jsou šťastní, že to vše podstupují. Někteří z nich dokonce radí, co mají tito tápajicí adolescenti lékařům říct, aby se co nejrychleji dostali k hormonům.


A potom jsou tu peer groups, ve kterých je obyčejná cis existence prostě nezajímavá. Pokud se dívka zmítá v nejistotě ohledně své sexuální orientace, často o sobě prohlásí, že je bisexuální případně pansexuální. Vzhledem k tomu, že tráví méně času ve fyzickém kontaktu s vrstevníky, se však daleko více obává osobních interakcí, a tak často nemá sexuální zkušenosti vůbec žádné.


Navíc v posledních letech je status lesby považován spíše za podřadný, protože se mezi mládeží považuje za označení maskulinní dívky, která si nechce přiznat, že je trans, případně se jedná o slovo z kategorie porna.


Trans identita je ve vrstevnické skupině ceněná, má vysoký status. A tak, pokud se chtějí dívky ve své skupině odlišit a zviditelnit, být trans je prostě víc, než být nebinární či pansexuální, a i to je víc, než být cis hetero. Nezřídka tak vznikají skupinky, ve kterých se všichni nebo značná většina členů identifikuje na queer spektru, což je z hlediska statistiky výskytu LGBTQ+ osob v celkové populaci jev velmi nápadný.

 

Školy v tranzici


Pornografie je pro mladé lidi zajímavá, ačkoli na ni nejsou připraveni. Ženy jsou v ní často zobrazovány v dehonestujícím postavení, avšak v posledních letech se k zobrazování sexu přidal další jev: dušení. Dospívající jsou pak z takového porna vyděšení, u dívek může vyvolávat strach z mužů, u chlapců zase měnit očekávané chování vůči ženám. Mladé ženy se potýkají s obtěžováním od biologických mužů, ve sportovních disciplínách je čím dál častěji porážejí trans ženy, a na poli kariéry mají stále vidinu nižšího finančního ohodnocení.


„Kvůli tomu, jaké dary a domněnky nám předkládá současná kultura, si lze jen těžko představit, proč by vůbec někdo chtěl být dívkou.“

 

Otázka týkající se toho, co znamená být ženou, se během poslední dekády dostala i do sportovního odvětví, kde některým disciplínám kralují trans ženy, které se narodily jako biologičtí chlapci. Zatímco v chlapeckých týmech by byli mnohdy jen průměrnými sportovci, ve sportech jako plavání, vzpírání či běh mají fyzicky navrch nad biologickými ženami. Nálada americké společnosti je však taková, že pokud na tuto nespravedlnost někdo upozorní, je obviněn z fanatismu. A to se stalo i tenistce Martině Navrátilové, která je sama součástí LGBT komunity. Kvůli hájení práv biologických žen prohlášením, že není fér, když soutěží ve stejných kategoriích s trans ženami, přišla o sponzora. Jenže biologické ženy přicházejí nejen o možnost zazářit, ale třeba také o možnost získat sportovní stipendium na univerzitu.

 

Genderová osvěta ve školách má vliv také na celkové vnímání významných žen historie, které překročily kulturní stereotypy a uspěly v rolích tehdy připisovaným mužům. Johanka z Arku, Kateřina Veliká či Sally Ride (první americká astronautka a dlouhodobě nejmladší z amerických astronautů, když se poprvé dostala do kosmu ve 32 letech) samy sebe považovaly za ženy. Americká mládež je však stále častěji vnímá na spektru „někde mezi, ale ne zcela ženy“.


Dospívajícím dívkám tak ubývají vzory pro to, co znamená „být ženou“. Ty, které se náhle začaly identifikovat jako transgender, často pouze utíkají od ženství, nejsou si jisté, jestli chtějí být mužem, ale bez jasných vzorů a vize a se strachem a nejistotami zkrátka nechtějí být ženami.

 

Největší rozdíl oproti českému prostředí, který autorka v knize popisuje, je přístup amerického školství a přístup terapeutů k trans mládeži. Americký zákon proti šikaně zastřešuje vysokou míru vzdělávání o genderové identitě a sexuální orientaci, Abigail Schrier si však všímá jakési až fanatické indoktrinace genderovou ideologií, která vede k brzké afirmaci (potvrzení) transgenderové identity. Národní asociace vzdělávání tvrdí, že: „Čím déle zůstane transgenderová identita u mladého člověka nepotvrzena, tím významnější a dlouhodobější mohou být negativní důsledky, včetně ztráty zájmu o školu, zvýšeného rizika nadužívání alkoholu a drog, špatného duševního zdraví a sebevražd.“ (Orr, Asaf et al. Schools in Transition).


Pod záminkou strachu o život žáka se tak v americkém prostředí prosazuje tzv. afirmativní terapie, která pracuje s myšlenkou: „Domníváš se, že bys mohl/a být trans? Pak určitě jsi.“ Mládeži je tak jejich nová identita okamžitě potvrzena, aniž by se zkoumalo, zda za jejich náhlou změnou nemůže stát něco jiného. Terapie, tedy sledování pocitů a myšlenek a zjišťování, co se skutečně odehrává v nitru, postup pracovně nazvaný „pozorné vyčkávání“, byl nahrazen okamžitým přijetím a potvrzením nové identity.


A právě zákon proti šikaně v mnoha případech způsobuje nejen to, že školy bez většího otálení oficiálně změní žákovo jméno a používaná zájmena, ale navíc o tom nemusí, případně nesmí dát vědět rodičům, protože by mladý člověk kvůli své trans identitě mohl být šikanován doma.


Současní američtí studenti, zejména na vysokých školách, mají snadný přístup k testosteronu, protože pokud lze podávat hormony jako antikoncepci, proč neposkytovat i tyto?


Abigail Schrier se také zaměřila na výzkum blokátorů puberty, jejichž využití na jednu stranu zní lákavě – tělo se přestane vyvíjet, například nevyrostou prsa, a mladý člověk získá více času na ujasnění vlastní identity. Jenže z jejího průzkumu vyplývá jednak to, že tyto blokátory mají řadu vedlejších účinků od zvýšeného výskytu rakoviny po to, že se zbrzdí vývoj mozku, takže mladý člověk nedosáhne plné inteligence, jaké by mohl bez těchto léků, a jednak ze statistického hlediska většina lidí, kteří s nimi začali, nadále pokračovala v tranzici hormonem opačného pohlaví.

 

Závěr knihy je věnovaný dívkám, které začaly s tranzicí, ale po několika letech si uvědomily svůj omyl a rozhodly se pro detranzici. Testosteron v jejich tělech způsobil nevratné změny: hrubší hlas, tvrdší rysy tváře, více ochlupení, v některých případech došlo k vaginální atrofii, kvůli které se stal pohlavní styk minimálně nepříjemným, u některých došlo k nevratnému poškození dělohy, takže zcela přišly o vnitřní pohlavní orgány. Mnohé z nich podstoupily „operaci vršku“, a tak, i když může plastická operace vymodelovat náhradu, pravá (a funkční) prsa už to nikdy nebudou.


Odtud tedy pochází název knihy.

 

Největšími „padouchy“ na poli tranzice mládeže, která se náhle začala identifikovat jako trans, jsou rodiče. Jsou to oni, kdo často odmítá používat nové jméno a zájmena a potvrdit tak trans identitu. Zkušenosti mnohých z nich však napovídají, že změna prostředí, odstřižení od sociálních sítí a skupiny queer spolužáků často vedou k tomu, že si mladý člověk včas uvědomí původ své nejistoty, svého problému, a vyrovná se se sebou samým dřív, než začne brát hormony opačného pohlaví.


Je to kruté? Pro člověka, jemuž by tranzice reálně pomohla, určitě ano. Americký systém však v první řadě nehledá příčinu a nepátrá po tom, proč se objevila náhlá genderová dysforie. To, zda se v konkrétním případě jednalo o trans osobu nebo nejistotu v průběhu puberty, se však bohužel ukáže, až když je tranzice v procesu. Pokud se jednalo o druhou variantu, pak již nastalo nevratné poškození.

 

Proč jsem ráda, že kniha v českém překladu vyšla

V první řadě bych ráda vyvrátila případné tvrzení, že je kniha transfobní. Autorka zcela jasně dává najevo, že dospělé osoby s dlouhotrvající genderovou dysforií nejsou tématem její knihy a respektuje jejich novou identitu.


V textu najdeme místa, která jsou zcela jednoznačně citově zabarvená („Bože, jak ti jsou osamělí.“) a vyjadřují zcela jasně tutéž emoci, která autorku vedla k tomu, že se do sepsání této knihy vůbec pustila: znepokojení nad celkovou situací mladých dívek. Na Nevratné poškození je tak potřeba nahlížet v širším kontextu jako na knihu více publicistickou a do značné míry populární, spíš než odbornou.


Osobně tento titul nepovažuji za neobjektivní, protože autorka věrná novinářským zásadám oslovovala různé skupiny zainteresovaných osob: rodiče dospívajících dívek, lékaře, sexuology a terapeuty praktikující i odporující afirmativní terapii, trans influencery, učitele a úředníky zabývající se školními pravidly, dospělé trans osoby a nakonec i mladé ženy po detranzici. Pokud někdo z nich odmítl odpovědět, ke konkrétnímu dotazu se nevyjádřil nebo nečekaně ukončil konverzaci, autorka tuto informaci uvádí. Závěr knihy je doplněn o opravdu široký poznámkový aparát a mnoho odkazů na další zdroje k tématu.


V tomto textu jsem ani zdaleka neobsáhla všechna témata knihy, jedná se o souhrn toho, co zaujalo mě osobně, ale když si čtu články v jiných médiích, občas mám pocit, že jsme četli každý jinou knihu. Z knihy jsem nezískala pocit, že by autorka obviňovala současné mladé dívky z toho, že nechtějí být matkami. Je však pochopitelné, že projevuje obavu o jejich zdraví, protože po tomto zákroku, i kdyby chtěly, se biologickými matkami nejspíš nikdy nestanou.


Když si vzpomenu na období svého dospívání, optikou dospělého člověka vím, že jsem dělala šílené věci. Puberta prostě taková je – bouřlivá a emotivní. Všechno chcete hned a slyšet „ne“ se rovná málem konci světa. Kniha Abigail Schrier možná pomůže rodičům dospívajících pochopit, co se odehrává v jejich nitru a jak se jim pokusit pomoct, i když to bude bouřlivé a emotivní. A bolestivé.


Autorka radí rodičům za každou cenu zůstat s dcerou v kontaktu, ale i přes odepření podpory ve výše zmíněné „indoktrinaci“ ji zahrnout láskou a podporou. Jen se asi tato představa o lásce a podpoře nebude slučovat s představou, jakou v tu chvíli bude mít jejich dcera s genderovou dysforií.

 

13 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comentarios


bottom of page