Tuhle knihu jsem četla dlouho, předlouho, ačkoli si to vůbec nezasloužila. Je totiž boží, dechberoucí a úchvatná natolik, že po přečtení poloviny jsem si ji šla koupit. Rovnou i s druhým dílem. A teď normální recenzi. Kostičas je příběhem Paige, která žije v Londýně v mírné budoucnosti a která je jedním slovem divná. Ale být divný je v tomhle světě, který má od konce 19. století jinou minulost než ten náš, dost nebezpečné. Organizace zvaná Scion všechny divné chytá a eliminuje. Některé poněkud zvláštním způsobem. A tak se Paige dostane do kolonie podobně divných lidí, jasnovidců a dalších typů schopných mimosmyslového vnímání, kde však žijí jako otroci tajemných humanoidních bytostí (snad mimozemšťanů?), zvané První Šeol.
Paige je ale od dětství svobodomyslná, proto vymýšlí všemožné způsoby, jak se vzepřít a ještě lépe zdrhnout. Při tom si ani nevšimne, že její Strážce je vlastně na její straně, snaží se jí pomáhat a chrání ji před vrchní zrůdou, jak je to jen možné.
Celá kniha působí temným dojmem, stejně temným jako celý svět ovládaný strachem, ať už ze Scionu nebo z dozorců v Prvním Šeolu. Z postav je cítit chlad a obavy, které prožívají. Při tom docela často nahlíží čtenář i do Paiginy minulosti, takže snad lépe chápe, proč hlavní hrdinka jedná, jak jedná, a co ji tolik trápí.
Jedinou výtku mám k plynutí času. Měla jsem pocit, že Paige je v Šeolu třetí den, ale ve skutečnosti už to byly třeba dva týdny. Vlastně nevím. Jediný časový skok se uskuteční asi ve třech čtvrtinách knihy před závěrečnou scénou. Do té doby si nejsem jistá, jestli uplynul týden nebo několik měsíců.
Krátce po dočtení knihy jsem věděla, že druhý díl nechci začíst číst hned. Rozuzlení, ke kterým došlo, pro mě byla natolik náročná až lehce bolestná, že jsem se rozhodla dát si od Kostičasu, resp. Vidořádu pauzu. Jak dlouhá bude, zatím netuším. Domnívám se ale, že moc dlouhá zase ne.
Pokračování Kostičasu navazuje přesně v okamžiku, kde první díl končí, tedy naložením uprchlíků z Prvního Šeolu do vlaku směr Londýn. Opět se tak setkáváme s Paige Mahoney, jejím vidopánem Jaxonem Hallem a dalšími členy gangu Sedm pečetí.
Kostičas jsem dočetla před rokem a půl a teprve plánovaný příjezd Samanthy Shannon do Prahy mě donutil se do pokračování příběhu opět začíst. Rozpomínání na zákonitosti světa, některá jména a přezdívky tak bylo místy náročné. Možná i proto mi rozjezd Vidořádu připadal docela pomalý. Rozplétání toho, co se událo, zatímco byla Paige zvaná Bledý snílek pryč, zabředávání do reality všedního života a intrik společnosti mě příliš nebavil. Po zhruba osmdesáti stranách však děj začal nabírat na obrátkách a v podstatě nepovolil až do poslední kapitoly.
Paige se dostává do kolotoče povinností Jaxonovy kočeny, skrývání před oficiálním i neoficiálním režimem a vlastním vztahem k Refajcům, a zejména tomu jednomu – Strážci Arcturovi. Do toho všeho jako by nikdo nechtěl poslouchat její svědectví o životě "tam venku", proto si Paige záhy uvědomuje, že musí podniknout něco opravdu velkolepého, aby byl její hlas vyslyšen.
Děj má dobře gradované tempo, a to až tak, že posledních sto stran jsem upřímně doufala, že vůbec přežiju. Ano, já, čtenářka. Autorka umí být krutá a zejména hlavní postava v průběhu celého Vidořádu schytá nejednu nakládačku. V závěrečném souboji, kde jde doslova o všechno, jsem však cítila návaly adrenalinu, jako kdybych tam stála já sama. Když už jsem myslela, že je konečně po všem, přišla druhá nálož. A ještě jedna!
Očekávám, že třetí díl opět více méně plynule naváže na tento a jsem zvědavá, jestli bude i nadále Paige vypravěčkou příběhu. Zároveň ale doufám, že budou lépe vychytány drobné chyby, kterých jsem si všimla i přes relativně rychlé čtení (možná jsem si je tím sama stvořila?). Vybavuji si tři zásadní momenty, které ve mně zůstaly jako otazníky:
1) Paige si zašívá úspory do polštáře. Jednou svůj zůstatek komentuje jako částku, se kterou by přežila maximálně pár týdnů. Později však došla k tomu, že si může dovolit zaplatit pouze jednu noc na ubytovně. Kam se poděly ostatní peníze? Nebo při prvním počítání nevzala v úvahu částku na bydlení?
2) Paige vleze, kam nemá, a je ulovena jakousi harpunou, která jí vytrhne ze zad kus masa. V zápětí sice dojde k další bitce, ale už si nikdo nevzpomene na Paigino první zranění a ani ona sama jej nijak nekomentuje. Zapomněla, že přišla o kus svaloviny, nebo byla moje představa nereálná?
3) Snová krajina Paige má podobu pole s rudými vlčími máky, a to v celém Kostičasu i úvodu Vidořádu. Na konci se však hovoří o poli rudých sasanek. Unikla mi proměna, nebo se objevila chyba v překladu? Může to souviset s rostlinou, která jej pro Refájce jedovatá, ale stejně si myslím, že proměna zrovna Paiginy snové krajiny by měla být výrazně zdůvodněna.
Moc jsem si přála dát Vidořádu perfektní hodnocení, protože závěr knihy byl opravdu úchvatný. Kvůli zmíněným nesrovnalostem a pomalému úvodu, do kterého jsem se nemohla dlouho začíst, však zůstávám u hodnocení 85 % a netrpělivě vyhlížím pokračování (v originále vychází na jaře 2017).
Kostičas
Samantha Shannon
Vydal: Host, 2014 (dotisk 2015)
ISBN: 978-80-7294-902-1
Překlad: Lenka Kapsová
Vidořád
Vydal: Host, 2015
ISBN: 978-80-7491-498-0
Překlad: Lenka Kapsová