© 2019 by Aya.

Proudly created in 2015

with Wix.com

Czech Republic

    ​Česko

    Šakuhači a ti druzí

    11.7.2018

    Toto není můj první příspěvek o šakuhači, respektive japonských hudebních nástrojích. Tentokrát bych se s vámi ale ráda podělila hned o dva hudební zážitky uplynulých dní, které jsou s tímto nástrojem spojené, jeden z nich také literárně (a proto jistě patří na blog o knihách).

     

    Loni v září, kdy jsem se účastnila International Shakuhachi Festival Prague (ISFP), jsem si uvědomila, že daleko více než bambusová flétna mému srdci rezonuje šamisen, třístrunné banjo. Sehnat ho a učitele navíc je ale v našich končinách ještě větší oříšek než akvizice správně navrtané bambusové trubky, kterou si s trochou nadsázky a jistou dávkou zručnosti můžete vyrobit doma v garáži. A tak mé hudební snažení poněkud ustrnulo.

     

    Věděla jsem ale, že do Prahy míří japonský šakuhačista Akihito Obama, a tak jsem napjatě vzhlížela do vod facebookového rybníčku, kdy se objeví ona událost. Tentokrát tento sympatický Japonec doprovázel jiného hudebníka – hráče na šamisen, který se pro letošek navíc stal kulturním vyslancem Země vycházejícícho slunce. Jeho jméno zní Hidejiro Honjō.

     

    Společný koncert proběhl 18. června v divadle Archa. Nejprve se každý z mistrů představil samostatně, později přišly na řadu moderní skladby pro oba nástroje, a to včetně premiéry českého skladatele Jana Ryanta Dřízala. Zajímavá byla jednak inspirace jazzem, kterou byste asi v kruhu tradičních japonských nástrojů nečekali, a jednak spojení s hlasem.

     

    Na pódium ke dvojici Japonců vystoupala dáma, kterou znám téměř přesně rok, o které vím, že zpívá a že má neuvěřitelný hlasový rozsah, ale teprve v tento okamžik jsem si uvědomila, že jsem ji vlastně nikdy neslyšela zpívat – Annabelle Plum. Hudební improvizace nevyhledávám, v tomto případě bych si ale z kombinace šamisen-šakuhači-uragán sedla na zadek, kdybych už neseděla. Inspirace divadlem Nó byla nepopiratelná, avšak slyšet některé zvuky z dívčího hrdla byl neuvěřitelný zážitek.

     

    Zvuk šamisenu mi opět učaroval a i když přiznávám, že mě loni více bavil Nobuto Yamanaka, letošní kombinaci mohu označit za velmi příjemné kulturní vyžití. Pořadatel nejen tohoto koncertu, ale i ISFP, NEIRO Association for Expanding Arts, se zaměřuje na soudobou hudbu a často oslovuje současné skladatele. Jejich akce jsou tak plné novinek a překvapení, jako tomu bylo v tomto případě.

     

    Za sebe bych ale uvítala také představení klasických japonských děl, která jsou v našem prostředí poměrně málo známá, i když věřím, že i sami hudebníci si novinky užijí více. Některé z novátoských hudebních postupů jsou však pro mé nepříliš trénované ucho možná až moc novátorské.

     

    Sama jsem nezvládla v Arše fotit, fotografie použity se svolením pořadatele a více jich najdete na Facebooku Neiro.

    Ganbare!

     

    Včera se na vlnách MKP představila polská autorka Katarzyna Boni, autorka reportážní knihy o japonské společnosti a životě po tsunami a Fukušimě. O práci na knize, Japoncích i vzdálených krajích toho bylo řečeno opravdu hodně, akce se zúčastnila také česko-japonská dokumentaristka Haruna Honcoop a také moderátorka večera byla velmi dobře připravená. Rozhodně jsem si knihu, kterou česky vydal Absynt v roce 2017 v překladu Michaela Alexy, musela koupit (časem vám o ní třeba napíšu víc).

     

    Jediným šrámem se tak ukázalo počasí, kvůli kterému byla akce přesunuta z paluby lodi (A)void přesunuta do poněkud stísněného podpalubí.

     

    Po jednom kulturním zážitku následoval druhý, opět japonský, opět se šakuhači v (téměř) hlavní roli. Tentokrát se parta z Neiro představila jako Trio shakuhachi v sestavě Marek Kimei Matvija (šakuhači), Žaneta Vítová (akordeon) a Anabelle Plum (není potřeba představovat).

     

    Rok jsem Aničku neslyšela zpívat a teď dvakrát za sebou za méně než měsíc? Opět se jednalo o improvizovanou hudbu, která předvedla nečekané možnosti spojení těchto zdánlivě nesourodých nástrojů (v případě Anny bychom její hlas mohli nazvat zbraní). Asi budu jetě trénovat své sluchové buňky, abych si jejich vystopupení někdy příště užila více, protože některé momenty byly vskutku překvapivé, avšak často utopené do záplavy zvuků, které byly pro mě neuchopitelné.

     

     

    Neiro letos nebude pořádat šakuhači festival, ten proběhne až v roce 2019, místo toho se však zaměřuje právě na hlas, a to v obdobném festivalu nazvaném NaHlas! Takže pokud chcete zpívat jako Annabelle Plum, zvažte přihlášku do některého z workshopů.

     

    Please reload

    Výhodné počtení

    Velká lež, velký podfuk a ještě větší podfuk – tři...

    August 23, 2019

    1/5
    Please reload

    Archivní počtení
    Please reload

    Tagy