Možná vás napadá, proč chci dělat roční rekapitulaci teď, na začátku srpna. Pro mě je to ale důležité období. Je tomu skoro přesně rok (plus mínus den), kdy jsem v podstatě utekla od svého dosavadního života a rozhodla se začít znovu – i za cenu obrovských ztrát, a to nejen vlastních. Po roce se snad začíná ukazovat, jestli se mi tato sázka na nejistotu vyplácí.
A jestli mé hledání toho dobrého není jen snahou uchlácholit se.
Přemýšlím, jak podat to, co jsem udělala, ale asi to nepůjde jinak, než naplno. Po patnácti letech jsem ukončila vztah trvající od prvního ročníku vysoké školy, opustila jsem vše, co jsme společně vybudovali, zlomila mu srdce a prakticky ze dne na den ukončila manželství.
Kvůli čemu?
Zamilovala jsem se.
Zamilovala jsem se do člověka, který mému předchozímu vyvolenému v mnohém nesahá ani po kotníky. Ale má něco jiného navíc, něco, co mi dříve chybělo.
V mladším věku jsem se zamilovávala často. Věděla jsem, že jsou to lásky platonické, neuskutečnitelné a kromě krásného pocitu zamilovanosti a krátkodobého bolení, než to přešlo, jsem jim nepřikládala váhu. Ještě před uzavřením manželství se však objevily dva vztahy, kvůli kterým jsem málem odešla už dřív. Oba byly neopětované, a tak jsem je hodila za hlavu, vyhodila ze srdce a myslela si, že svatbou se od všeho odříznu a budu na věky věků šťastná.
Věky se nekonaly, jen několik let. Během té doby jsme si užili spoustu krásných dobrodružství, ale taky mnoho pádů. Pořídili jsme si dům a nechali se okrást při jeho rekonstrukci. Přestěhovali se Prahy na venkov a pak se potýkali s obtížemi hromadné dopravy. Prožili jsme spolu karanténu zavření v jednom domě a nepozabíjeli se.
Říkám si, když jsem se ve vztahu dokázala zamilovat, a to opakovaně, znamená to, že to od začátku nebylo to ono? Nebo je se mnou něco špatně? Jsem zamilovaná do pocitu zamilovanosti?
Tohohle kluka jsem nemohla potkat nikdy jindy ve svém životě. V mládí by mě on nezajímal, protože bych ho považovala za floutka, který balí holky jen na sex. On by mě považoval za upjatou puritánku a pravděpodobně by si o mě kolo neopřel.
Věděl, že jsem vdaná, proto mě na kafe nepozval. Pro něj by to totiž nebylo jen kafe. Znali jsme se přes online hry a dobře se mi s ním povídalo. Chtěla jsem to kafe dát právě proto, abych se ujistila, že není můj typ, že já nejsem jeho typ, že spolu budeme jenom přátelé.
Ale po první hodině jsem věděla, že ho ze svého života jen tak nepustím. A po prvním víkendu jsem prožila asi nejhorší bolest svého dosavadního života. Odjížděla jsem od něj – ano, byla jsem tam na zapřenou – seděla na nádraží a neviděla, neslyšela, myslela jsem, že omdlím, a netuším, jak jsem se do toho vlaku nakonec dostala.
Trvalo to týden a já nemyslela na nic jiného, než jak se dostat zpátky. Přesto mě ale tížilo pomyšlení na muže, kterého tím zraním, protože pro mě hodně znamenal, i když moje akutní pocity v tu chvíli už patřily někomu jinému.
Ne, neudělala jsem to dobře. Vlastně jsem to celé provedla druhým nejhorším způsobem (ten první nejvíc nejhorší by zahrnoval přistižení in flagranti, k čemuž vzhledem ke vzdálenosti opravdu nemohlo dojít). Napsala jsem nejdebilnější dopis v historii debilních dopisů, sbalila kufr a odjela. Muži, se kterým jsem strávila patnáct let, jsem se nedokázala podívat do očí a říct, že je konec. Nebo aspoň naznačit, že se něco děje. Ne, nejsem za to na sebe ani trochu hrdá.
Pominu tu nepříjemnou fázi přesunu množství svých věcí (především knihy, ty se pronesou) a stěhování z domu o sto a jedné komnatě do bytu 2+kk – a ne, stále si nemyslím, že je lepší vyhořet než se stěhovat. Dodneška mám v ložnici část svých věcí v krabicích, většina krámů včetně knih skončila ve sklepě. Tak to prostě je.
Změnit práci se ukázalo překvapivě snadným krokem – díky doporučení své nadřízené, jelikož se mou novou kolegyní v kanclu stala její kamarádka.
V novém místě jsem si musela najít nové lékaře, a tady nastal onen velký zlom v mém životě.
Můj minulý vztah by s největší pravděpodobností v této fázi neskončil, kdybychom měli potomka. Jenže jsme ho neměli po mnoha marných pokusech (nějaké čtyři roky bez antikoncepce). Do jakéhosi pokusu o léčbu mi zasáhla pandemie a omezená neakutní lékařská péče. Jenže, jak jsem se dozvěděla od nové lékařky, jsem byla diagnostikovaná chybně.
Jsem jednou z deseti.
Přibližně každá desátá žena v současné době se potýká s problémem zvaným endometrióza. Pro někoho to znamená "jen" otravnou menstruaci a pokud otěhotní v raném věku, nemusí si toho vůbec všimnout. Jiné ženy každý svůj cyklus protrpí, další prakticky nemohou mít kvůli bolestem sex. Společným jmenovatelem je však zhoršená možnost otěhotnění a obtížná diagnóza, pokud se nedostanete ke specialistovi.
To byla moje cesta: věděla jsem, že pravděpodobně budu mít problém s otěhotněním, a tak jsem se rovnou registrovala na klinice, která provádí umělé oplodnění a preventivní péči poskytuje tak nějak navíc. Moje nová lékařka věděla okamžitě, odkud vítr vane – se ženami s podobnými potížemi již měla letité zkušenosti. Přesto mě odeslala ke specialistovi.
Ten už jen diagnózu potvrdil a nastal mi kolotoč lékařské péče, ze kterého se jen tak nevymotám. To bylo v prosinci loňského roku. Hormonální léčba, magnetická rezonance pro určení rozsahu, návrh na operativní řešení – protože toho našli fakt hodně.
Co je to vlastně endometrióza?
Endometrium je tkáň, která se běžně nachází uvnitř dělohy. V normální situaci se každý měsíc připravuje na těhotenství tím, že zvětšuje objem, vzniká výstelka. Pokud nedojde k oplodnění, tato tkáň se vyloučí a nastává menstruační krvácení.
Při endometrióze má však postižená osoba tuto tkáň také mimo dělohu – třeba zvenku na děloze, v prostoru mezi dělohou a střevem, v okolí močového měchýře... přesně tam jsem ji měla já. Krvácení do dutiny břišní způsobuje větší bolesti při menstruaci, záněty a srůsty.
A taky ten prevít vylučuje něco, co jde proti těhotenství (nejsem biolog, lékař ani nic podobného, takže se spokojím s tímhle vysvětlením).
Takže jsem se projela tunelem (bylo to docela náročné, přestože jsem "jenom hodinu" nehnutě ležela) a během pár měsíců mě lifrovali na operaci, při které mě zbavili velkého množství přebytečné krvácející tkáně, přišla jsem o kus močového měchýře a pochvy a jen těsně se vyhnula řezání do střeva. Zůstala mi epesní jizva, za kterou by se nemusela stydět nejedna žena rodící císařským řezem, a ještě pár štychů po laparoskopii navíc.
V nemocnici jsem zažila novou největší bolest svého života. Ta před tím, v létě na nádraží, však pocházela z něčeho jiného – z pocitu, že toho praštěného kluka už neuvidím. Pokud bych se zachovala "správně", tak už nikdy. Bolest v nemocnici byla čistě fyzická, když mě den nebo dva po operaci donutili poprvé vstát. Je to ale ten typ bolesti, na který tělo zapomene. I když jsem v tu chvíli málem omdlela.
Takže jsem tady: o rok a několik krizí později, dva měsíce po operaci doma přemýšlím, jestli se mi už chce zpátky do práce.
Všechno, čeho jsem se vzdala, co jsem obětovala a co jsem zničila, vedlo k tomu, abych získala novou naději na to, že možná budu mít rodinu. Je to doslova za minutu dvanáct vzhledem k mému věku a kvůli současné situaci je to zkrátka naprosto debilní doba na budování nového paláce.
Kdyby existovala kdyby, kdyby mě původní lékařka rovnou poslala na vyšetření ke specialistovi, kdyby mě operovali o několik let dřív, kdybych měla dítě s bývalým mužem, kdybych se rozhodla přebít svou bolest a zachovat se spořádaně a neodcházet...
Můj život by vypadal úplně jinak.
Nikdy bych nepoznala lásku svého života.
Comments