Měla bych napsat článek o lidech, kteří mě inspirují (protože tak nějak zní zadání blogerské výzvy). Čím víc o tom ale přemýšlím, tím méně lidí mě napadá. Skoro bych řekla, že lidi nemám ráda (nic osobního). Možná jsem ale z období vzorů prostě vyrostla a lidi pro mě nejsou až takovou inspirací, jako tomu bylo v minulosti.
Vezmu proto tento text trochu jako retrospektivu. Které osobnosti formovaly můj vývoj? Světe, div se, žádná z nich nebyla skutečná...
Lara Croft
Představte si ženu, která je krásná, chytrá, vzdělaná, fyzicky zdatná a umí to se zbraněmi. Taková jsem chtěla být, když mi bylo asi tak třináct. Jedna věc bylo hrát první počítačové hry s touto protagonistkou, druhá stránka však zahrnovala všelijaké lezení, skákání, prohlížení, jestli už mi rostou prsa, a kupování všemožných časopisů, kde se objevil její plakát.
Díky jednomu obzvláště podrobnému článku jsem věděla, že Lara Croft čte cestopisy a poslouchá U2. Takže jsem taky začala poslouchat U2 (Bono Vox byl mou první láskou a poslouchám je do současnosti), ale cestopisy mě nikdy nijak zvlášť nebraly (viz kniha Sí, vole!, kterou mám rozečtenou už tři měsíce). A tak jsem později pochopila, že kopírováním ničeho nedosáhnu. A na archeologii jsem taky nešla, i když zájem o staré světy a Egypt zvláště, jsem měla už před tombraiderovským obdobím.
Misty z Pokémonů
Tato dívka pro mě byla ideální virtuální společnicí už od doby, kdy jsem v deseti letech začala sledovat tehdy nový seriál Pokémon. Jako jediná holka v klučičí partě si dokázala vydobýt své místo a navíc už tehdy byla šéfovou stadionu, který opustila, aby s Ashem a Brockem mohla putovat po světě a sbírat zkušenosti. Taková trochu Hermiona, jen bez toho protivného všeználkovství.
Misty je velkou milovnicí vodních druhů Pokémonů, což mi imponovalo, jelikož i já jsem se narodila ve vodním znamení a libovolná vodní dobrodružství pro mě tehdy byla na prvním místě (i když medúzy jsem teda nemusela).
Sabriel
Když dívka zjistí, že je Abhorsenka, tedy něco jako pozitivní forma nekromantky, ale nemá ji kdo učit se ve smrti pohybovat, je to docela průšvih. Stejnojmenná kniha formovala mé dospívání zhruba ve stejné době, kdy vyšel taky Eragon. Ten má ale mužského hrdinu a já potřebovala ženský vzor.
Trilogie australského autora Gartha Nixe, která se později rozrostla na pentalogii s doprovodnou sbírkou povídek, mě zasáhla natolik, že jsem se díky ní dostala přes maturitu z angličtiny. Vytáhla jsem si otázku na literaturu a předložila svůj vypracovaný seznam přečtených knih (tehdy bez Goodreads). Anglická literatura, americká literatura, australská... ale tu jsme nemuseli mít.
"Já vím," řekla jsem tehdy, "ale ta kniha mě tolik bavila, že jsem ji prostě musela uvést." A hned bylo o čem mluvit.
Dalo by se tak s trochou nadsázky tvrdit, že lidmi, kteří mě inspirovali, byli tvůrci těchto postav, tedy Toby Gard, Satoši Tadžiri a Garth Nix. Ve skutečnosti ke mně promlouvalo jejich dílo, které jsem objevila ve správnou dobu, kdy jsem je potřebovala. Kdybych vyrůstala v jiné době, mými idoly by byl někdo úplně jiný.
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.
コメント