Únor a březen letošního roku se v mé čtenářské bublině na Instagramu změnily v sérii společných čtení. Já sama jsem se připojila do čtyř: již uskutečněná Daisy Jones & The Six, na konci března to bude Devátý spolek, v polovině března první Robokat a minulý týden Spát v moři hvězd od Christophera Paoliniho, autora série o Eragonovi a dračici Safiře.
V čem spočívá společné čtení: sejde se skupina lidí, kteří mají zájem přečíst si stejnou knihu. Buď se jedná o novinky, nebo naopak o starší kousky, u kterých vzniká dojem, že jsme na ně zapomněli a tak nějak smutně až lehce výhružně na nás pokukují z tsundoku poliček. V dnešní době se ona skupina sejde samozřejmě virtuálně, v našem případě na Instagramu.
Princip je v zásadě dvojí: buď si každý čte svým tempem a při komentářích se začíná číslem strany, aby ten, kdo tam ještě nedočetl, příspěvek ignoroval, aby si nic nevyzradil; nebo se udá počet stran na den, který by bylo dobré dodržet – bylo dobré je v mnoha ohledech užitečné tvrzení. V případě knihy Spát v moři hvězd, která má přes 550 stran, se denní výkon, pokud se čtení naplánuje na týden, pohybuje okolo 80 stran, což ne každý zvládne.
A já ho nezvládla.
Pondělní plán jsem splnila v úterý večer. Úterní plán ve čtvrtek a tam jsem skončila – na straně 150. A nemůžu dál.
Ráda bych řekla, že knihu dočtu – ale nevím kdy. Mám ve zvyku všechno dočítat, ale přiznávám, že dát 400 stran na sílu je prostě trochu moc. Nebylo by předsevzetí, že občas taky něco odložím, vhodné přidat do svého repertoáru?
Hlavním důvodem, proč jsem se utopila v moři hvězd, je opravdu špatná fyzika ve stavu bez tíže a popis konstrukce vesmírné lodi. Paolini se rozhodl jít do toho natvrdo a nenapsat žádné soft sci-fi typu Star Treku. Naopak, řeší velkou spoustu drobností včetně gravitace, ale už mu nedochází, že když ji způsobí rotací vesmírného plavidla kolem své osy, nese to s sebou další úskalí včetně toho, že si postavy nemohou vybrat, jestli budou chodbu brát jako vodorovnou, nebo jako svislou šachtu – zrovna tohle u lidského vnímání ona gravitace ovlivňuje prakticky úplně.
Už samotné jednání postav, tedy že podezřelé kontaminované jedince uloží do hibernace na dobu karantény, nedává smysl – v hibernaci se přeci nebudou vyvíjet ani následky oné kontaminace, takže se všechno hezky rozjede, jakmile se probudí, dají si sprchu, večeři...
A pak je tu ta Čechovova puška v podobě zasnoubení na prvních stranách. Spíš bych ho mohla nazvat anglickým a pro mě nově naučeným výrazem fridged character, tedy tím, že protagonistově osobě blízké provedeme něco hodně hnusného, aby měl hrdina motivaci – pokračovat, pomstít se, svrhnout vládu – cokoli si usmyslíte. V případě Spát v moři hvězd se však do lednice dostává zcela mimořádně o mužská postava, jelikož protagonistkou je žena (termín fridging pochází z komiksu Green Lantern, jehož partnerku zabili a nacpali do lednice, aby ji tam protagonista mohl najít).
Nejvíc mě mrzí, že i kdybych se dokázala přemoct a dočetla zbylých 400 stran této knihy, nebudu ji vlastně mít dočtenou úplně. V anglickém originálu se totiž jedná o standalone knihu o 880 stranách, kterou se český vydavatel, Fragment, rozhodl rozdělit na dvě části. Stejný postup zvolili taky například Italové, Francouzi nebo Maďaři (a dost pravděpodobně to čeká i Němce, kteří půlili Převorství u pomerančovníku, jež u nás i s 850 stranami vyšlo v celku).
Druhý díl Spát v moři hvězd vychází na konci března.
Povíme si, jak jsem na tom, na konci srpna na Dni nepřečtených knih, ano? ;-)
Právě čtu: