Tentokrát mám v rámci blogerské výzvy zavzpomínat na svůj nejtrapnější zážitek – asi aby to byla opravdu výzva. Můžu se tady rozpovídat o tom, jak jsem na druhém rande zvracela nebo se snad ještě v deseti letech počurala do postele, protože se mi nechtělo jít přes temnou a studenou chodbu do koupelny... ale neudělám to.
Jako dítě jsem si spoustu trapasů a nepříjemných situací vysloužila tím, že jsem pořád brečela. A tím myslím opravdu skoro pořád, každý den aspoň jednou. Byla jsem takové to citlivé dítě, kterému se začnou po tvářích kutálet slzy, jen se na něj křivě podíváte. Dnes už vím, že jsem hypersenzitivní perfekcionista, a naučila jsem se s tím žít.
A tak jsem se rozhodla, že se tady místo blbě trapného zážitku podělím o jeden hezky trapný. Nebo romanticky trapný. Týká se totiž mé vlastní svatby.
To si tak stojíte před oddávající, posloucháte dojemný projev o tom, jak se na vztahu musí pracovat, všichni na vás koukají a najednou je ticho. A všichni na vás koukají. Oddávající nic neříká, žádný pokyn, žádná hudba. ANO jsme si už řekli, tak co? Mrkli jsme na sebe nyní už s manželem a dali si pusu.
"Nejdřív prsteny," ozvalo se odněkud.
Aha, tak jo.
Navlékli jsme si zlaté kroužky a oddávající konečně pronesla: "A nyní si můžete dát své druhé manželské políbení."
Náhoda tomu chtěla, že píšu tento text jen pár dnů po tom, co jsme s mužem oslavili výročí 13 let, co jsme spolu (manželé teprve necelých pět), a taky chvilku před Valentýnem. Jsme spolu tak dlouho, že už nás nějaké trapasy nerozhází. Dokonce ani to, když na druhém rande zvracíte v městské zeleni.
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.