Měla jsem štěstí, když jsem potkala svého muže. Naučil mě totiž cestovat. A tím myslím opravdu cestovat, ne jen objednat zájezd, nechat se dovézt z letiště do hotelu a pro výlet do vedlejšího města využít předražený fakultativní výlet. Díky tomu jsem již většinu míst, která jsou dostupná a která jsem si přála navštívit, už viděla. Jmenovitě jsou to třeba Madeira, Dubrovnik, Mostar nebo Řím.
Tentokrát se v rámci blogerské výzvy zaměřím na vzdálené destinace, kam se nejspíš hned tak nepodívám, ať už z důvodu finančního, časového nebo prostě kvůli stávající situaci s koronavirovou panikou ve světě.
1. Pučchon
Korejské město 부천시 (angl. Bucheon) leží asi dvacet kilometrů jihozápadně od Soulu. Není ničím na první pohled až tak moc zajímavé, ale je jedním z měst literatury UNESCO, stejně jako Praha. Najdeme v něm množství s literaturou spojených institucí, jako třeba muzeum komiksu. A stejně jako Praha nabízí stipendijní pobyty pro spisovatele, ilustrátory a překladatele. Takže jsem si podala přihlášku, začala se učit korejsky (aspoň číst hangul) a sbírám knížky korejských autorů, protože jedním bodů mého projektu, co bych během stipendijního pobytu chtěla dělat, je rozhovor s korejským autorem, kterému vyšla kniha v češtině. Proto mám potřebu se alespoň lehce předzásobit: Han Kang, Kim Čijong, Kim Jongha... kdo ví? Co kdyby to náhodou vyšlo?
2. Tokyo
V případě japonského hlavního města dávám přednost anglickému přepisu (místo v Česku běžnějšího Tokio), jelikož mám pocit, že se s ypsilonem víc blíží přirozené japonské výslovnosti 東京. Jinak je česká transkripce přesnější než anglický Hepburn. Ale o tom zase jindy.
Do Japonska bych se ráda podívala už docela dlouho, však jsem se taky začala učit japonsky už před několika lety a doufám, že se mi naskytne příležitost své znalosti využít v praxi (samozřejmě okamžitě zjistím, jaký jsem břídil, a přepnu na univerzální eigo de? – tedy anglicky?)
Konkrétně jsem si zamilovala filmy studia Ghibli, proto bych ráda navštívila jejich muzeum, dále slavnou křižovatku před nádražím Šibuja a nákupní čtvrť Haradžuku. おもしろいですね
3. Londýn
Nikdy jsem nebyla v Londýně. Byla jsem v Paříži, Amsterdamu, Helsinkách, ale nikdy v Londýně. Nemám tam konkrétní cíle, snad vidět některá z míst, o kterých píše Ben Aaronovitch, ale že bych se třeba chystala do zábavního parku Harryho Pottera, to nemohu říct. Můj muž mě posledních několik let láká na různé výstavy v Tate Modern. Takže si zapneme Instagram a kocháme se tam. A to je asi tak všechno.
4. Gíza
Když jsem byla malá, chtěla jsem být archeoložkou jako Lara Croft, konkrétně egyptoložkou. Že je to práce poněkud odlišná, než skákání z plošinky na plošinku a střílení netopýrů, mi došlo poměrně záhy, přesto jsem v pubertě měla období, kdy jsem se učila číst hieroglyfy a dobrovolně si četla Pijoanovy Dějiny umění a další knihy o starověkém Egyptu. Na trojici slavných pyramid bych se tak ve jménu nostalgie strašně ráda podívala, i když mám obavu, že bych byla strašlivě zklamaná. Takhle si aspoň můžu uchovat svůj dětský sen o dobrodružstvích mezi pískem, kameny a štíry.
5. Havaj
V tomto bodu nejde o konkrétní místo. Může to být klidně jihovýchodní Asie, libovolný tichomořský ostrůvek nebo právě třeba Havaj. Chtěla bych zažít takovou tu skoro opuštěnou pláž s jemným pískem, mírnými vlnami a palmami, mezi které bych si natáhla síťovku, celý den si četla, popíjela koktejly a občas se šla vykoupat nebo postavit pár hradů, které nepřežijí první větší vlnu.
Pokud bych se teď z fleku měla někam přestěhovat, bylo by to právě na takovéhle místo, případně na Madeiru, protože i když ta neoplývá koupacími příležitostmi, alespoň ji už trochu znám (a naučit se portugalsky se jeví jako daleko snadnější než japonština s korejštinou).
A kam byste se vypravili vy?
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.