Sweet sixteen – a nebo raději ne?

Kdybyste se mohli vrátit v čase v rámci vlastního života, který věk byste si vybrali?


Stává se mi minimálně jednou do roka, že s náhodnými lidmi zapředu rozhovor o tom, že bych nechtěla omládnout, nebo ne moc. Část známých nechápe – vždyť přeci šestnáct/dvacet/doplň libovolný věk byl tak krásný čas.


Dívám se na sebe a vidím, jaké jsem byla pako. Ucho. Lama. Prostě děsná. Naopak "sladkých šestnáct" považuju za jeden z nejhorších věků, kam se vracet. Nevíte, co se sebou, pocity se mění co pár minut, střední škola je největší souvislý zápřah v životě (ne, ani vysoká nebyla tak vysilujícím a nervydrásajícím zážitkem) a veškeré vztahové potíže neuvěřitelně strašně moc bolí.



Lehce přes dvacet to není o moc lepší. Jste sice dospělí, ale pokud studujete, jste pořád alespoň částečně závislí na rodičích. Máte spoustu práv, ale taky povinností, které s plnoletostí najednou musíte začít řešit, přitom vám spadly do klína jediným lusknutím prstů, respektive otočením stránky v kalendáři.


Vzpomínám na věk okolo sedmadvaceti let. Měla jsem dostudováno, dva roky praxe v zaměstnání a připadala jsem si převelice důležitě. Měla jsem pocit, že mi okolí neprojevuje náležitou úctu. Občas jsem plácla nějakou kravinu, kterou mi buď okolí dalo sežrat, nebo nad tím mávlo rukou, protože "ona je ta mladá a nezkušená". Jo, vypadat mladší nemusí být jen výhodné – třeba když po vás ještě ve třiceti chtějí ukázat občanku, když si kupujete alkohol.


Nedávno jsem vstoupila do "Kristových let" a až na občasné narážky okolí, které se týkají toho, že jsem už dost stará, takže proč ještě nemám děti, je to vlastně dobrý věk. Naopak něco z mé sedmadvacetileté nadutosti zmizelo. Je mi přes třicet, lidi mi tipují kolem pětadvaceti, občanku už tak často nevytahuju, přesto jsem to já, kdo může nabízet ostatním tykání. A je mi fuk, co si okolí myslí – jenže tenhle poznatek prostě přišel až s léty zkušenosti. Nemohl tu být dřív, protože když nejsou léta, není ani zkušenost. Ta je, jak maminky správně podotýkají, nesdělitelná.



Tenhle článek opět vzniká na popud blogerské výzvy Na blogu záleží a zadání zní: Co z dětství mi nejvíc schází. Je to ta bezstarostnost, kterou jsem mohla prožít díky dobrému rodinnému zázemí. Přesto bych se do dětského věku nechtěla vrátit. Když zvažuju všechna pro a proti, je třeba si uvědomit, že tato dětská bezstarostnost je vykoupena mnoha omezeními, například nemožností se rozhodovat za sebe. Jedna věc je právní rámec, druhá a s tím související nedostatek zkušeností.


Jsem vděčná za to, co mám, co jsem prožila, co mě v životě potkalo. Znovu a znovu se o tom přesvědčuju každé Vánoce a narozeniny. Takže na otázku, do jakého věku bych se vrátila, se svou aktuální zkušeností odpovídám: "Ne dál než ke třicítce."


A co vy? Který věk považujete za nejúžasnější natolik, že byste se do něj rádi vrátili?

Právě čtu:


#Nabloguzalezi #lifestyle


12 zobrazení2 komentář
  • White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com