• White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com

Pavel Renčín: Nevydávejte vlastním nákladem


S Pavlem Renčínem jsem se sešla na Humbooku 2018, kde vedl skoro hodinovou přednášku o tvůrčím psaní. K vydání se totiž připravovala jeho kniha Klub vrahů a i když young adult publikum není její primární cílovou skupinou, věřím, že toho Pavel jakožto autor nyní už devíti knih a spousty povídek ve sbornících, má ohledně psaní hodně co předat. Povídali jsme si nejen o nové knize, ale také jeho vlastních spisovatelských zážitcích a o tom, co by poradil začínajícím autorům dnes.


Poprvé ses objevil v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera (dnes Žoldnéři fantazie, pozn. red.) roce 1999 a hned vystřelil na druhé místo. Jak se ti to podařilo?


Začínal jsem v literárních soutěžích, ale tak, že jsem je porotcoval. A když jsem četl ty práce, co tam chodily, říkal jsem si: „To zvládneš taky.“ Tak jsem to zkusil a zvládl jsem to. Měl jsem to štěstí, že jsem přišel na to, jak psát ty trochu jinak než ostatní. Byla to velká výhoda, protože porotci čtou stovky prací a když nabídneš něco jiného než ostatní, ta tvá věc je pro mě zajímavá. A já měl to štěstí, že jsem uspěl poměrně rychle.


Trollslayer byla soutěž, která měla výhodu oproti ostatním v tom, že se z vítězných prací dělal sborník, který vycházel jako knížka, a to byl pro mě naprostý sen. Miloval jsem knihy a mít svoji vlastní povídku v knize, kterou vezmu do ruky a dám si ji do knihovny, byla obrovská radost.


Četl jsi také nějaké příručky nebo chodil na kurz tvůrčího psaní?


Myslím si, že každý člověk, který chce psát, musí nejdřív hodně číst. To je úplný základ. Opravdu hodně toho načíst a pak teprve zkoušet psát a tím se postupně zlepšovat. Četl jsem pár knih o tvůrčím psaní. Může to člověku pomoct s nasměrováním, ale ve finále je nejdůležitější silná motivace tomu to opravdu udělat a dokončit. Všechno ostatní jsou prostředky. Když člověk bude jenom chodit na kurzy, samo o sobě ho to psát nenaučí. Musí to zkoušet, bojovat a dělat to dlouho.


Je to 10 let, co vyšel první díl Městských válek. Byla to tvá první úplně kniha, nebo jsi ještě vydal něco předtím?


Mou první knížku jsem začínal psát ještě na vysoké škole a pět let jsem se s ní crcal. To jsem ještě nevěděl jak na to. Bylo to jako plout za oceán, kdy nevíš, za jak dlouho dopluješ do přístavu. Vlastně jsem vůbec nevěděl, jestli ji dokončím. Byla to Nepohádka – zábavná městská fantasy, trošku pro děti, trošku pro dospělé.


Potom jsem vydával u Euromedie takový magicky realismus, knížku Jméno korábu. To zase byla spíš poezie v próze. Teprve pak jsem se začal konzistentně věnovat městské fantasy, Městským válkám. Když jsem začal vydávat u Arga v roce 2007, zavázal jsem se k trilogii, která se nakonec rozrostla do tetralogie.


Bude vycházet nová kniha, Klub vrahů. Můžeš shrnout, na co se můžeme těšit?


Pro mě je Klub vrahů hodně pestrá knížka, protože je tam zastoupeno hned několik žánrů – jak drama tak i thriller, detektivka a nějaký humor. Měla by obsahovat poměrně zásadní dějové zvraty a překvapení. Hrozně mě bavilo ji psát. Objevuje se v ní motiv toho, jaký je rozdíl mezi našimi skutečnými životy a těmi literárními.


Hlavní postava knížky, Adam Havel, je vášnivý čtenář a milovník knížek. V jednu chvíli se dostane do situace, která odkloní jeho život úplně novým směrem a on se v podstatě dostane do románového světa. Dělá věci které jsou šílené a zahazuje za sebou všechny konvence.


Ten hrdina kolem sebe nemá rodinu, hypotéku a takové ty věci, co běžného člověka drží v kolejích?


To je velmi dobrý postřeh. Ten hrdina kolem sebe moc těchto věcí nemá, je to součástí jeho příběhu. Má jenom sestru, o rodiče kdysi přišel za velmi dramatických událostí, takže si vlastně může i trochu dovolit tohle blbnutí. Když máte kolem sebe záchrannou síť blízkých lidí, tak je to mnohem složitější. On má kolem sebe knihy. Jeho rodina jsou ty knížky, on je velmi miluje a postupně se propadá do toho románového světa.


Knihu Klub vrahů Pavlovi pokřtili Eva Decastelo a Miro Žbirka (12. listopadu 2018)

Jak se podařilo, že se Klub vrahů dostal do výběru Velkého knižního čtvrtku?


Já vůbec nevím, jak se to podařilo Argu, ale považuju to za velkou výzvu pro sebe a mám z toho radost. Je to pro mě příležitost, jak se dostat mezi opravdu renomované autory.


Argo mívá poměrně pravidelně knihy ve výběru. Účastnil ses třeba některého z minulých Velkých knižních čtvrtku alespoň jako divák?


Popravdě ne. Já jsem vlastně vždycky jenom slyšel, že ta věc existuje, ale považoval jsem to za kategorii mimo můj záběr. Měl jsem pocit, že se tam obvykle nedostává příliš mnoho beletrie.


Naopak, skoro pokaždé je tam minimálně jedna fantasy a třeba Měsíc nad Soho Bena Aaronovitche vyšel právě v rámci VKČ (jaro 2016).


Tak to jsem možná prošvihl. Teď samozřejmě VKČ budu sledovat mnohem podrobněji, bude mne zajímat každý rok, co tam bude nominováno.


A když už jsem nakousla toho Bena Aaronovitche, ty ses s ním potkal, když tady byl naposledy. Co byla pro tebe ta nejzajímavější myšlenka, kterou si z toho setkání odnášíš?


Bylo to pro mě opravdu velmi inspirativní, protože je to hrozně hezké, když sedíte jako dva autoři na kafi a bavíte se o tom, jak kdo řeší které věci, jak k tomu kdo přistupuje.


Byli jsme na obědě a on si v té restauraci objednal vietnamskou kávu. A já jsem se ho ptal, jestli ji má rád. On mi na to odpověděl: „Já jsem ji nikdy neměl. Mám takové pravidlo, že každý týden, když přijdu do nějaké restaurace, dávám si nějaké jídlo, které jsem nikdy dřív neměl.“


On vyslovil něco, co já dělám přirozeně. Jsem takový early adopter. Myslím si, že máme společné psychologické nastavení, že se snažíme zkoušet a poznávat nové věci. Někdy se nám to nepovede, někdy narazíme do zdi, ale získáváme tím zkušenosti a můžeme to pak předávat dál našim čtenářům. Vsadím se, že se v některé z jeho příštích knih objeví vietnamské kafe (smích).


Při vlastní tvorbě jsi spíš ten typ autora, který si jen tak nahodí linku a nechávat postavy, aby tě vedly příběhem, nebo si přesně nalajnuješ, co bude v každé kapitole?


Vyzkoušel jsem si oba dva přístupy, jak ten intuitivní, tak ten konstruktérský. Zpočátku člověk píše většinou intuitivně, protože ještě to řemeslo nemá. Dneska se snažím mít alespoň základní kostru, abych zhruba věděl, odkud a kam kráčím a jak to chci uzavřít. Skoro vždycky se mi to v průběhu psaní změní. To je v pořádku, ale máte něco, s čím pracujete, a víte, kam se chcete dostat.


Při psaní platí jedna věc: když vás něco napadne, tak to prostě vyzkoušejte, tím nic nezkazíte. Buď to bude fungovat lépe, než jste si mysleli, nebo hůř. Zahodit to můžete vždycky, ale je škoda věci nezkoušet.



Když chce začínající autor nabídnout své první dílo vydavateli, máš nějaké tipy, jak to udělat, aby si ho všimli a nehodili jeho dílo pod stůl?


Tohle je těžká fáze, kdy je hodně zkoušená vytrvalost a odhodlání. V podstatě jsou dvě cesty a nejlepší je dělat obě dvě. Jedna je napsat dobrý průvodní dopis a poslat to svoje dílo celé – ne kousky, ale opravdu celé – a jednoduše přístupné do nakladatelství, které vydává podobné věci, jako píšete. Tam to leží s mnoha dalšími díly a čekáte, až se k tomu někdo dostane, jestli vůbec, a může to trvat dlouhou dobu. Občas se budete muset připomínat. To je jedna cesta.


Druhá cesta je, že se začnete pohybovat kolem lidí, kteří píšou. Postupně se s nimi seznámíte, půjdete na Humbook – každý tady může přijít za kýmkoli. Když se seznámíte s lidmi, tak dříve nebo později dostanete příležitost někomu váš text ukázat. A to není protekce. Prostě vidím, že se tady pohybujete, ukazujete, že to myslíte se psaním vážně, že vás to opravdu zajímá. Časem najdete někoho, kdo si ten váš rukopis prohlédne a když se mu bude líbit, třeba ho vezme svému nakladateli a doporučí.


Obě dvě cesty jsou v pořádku a když to budete dost dlouho zkoušet, tak jsem si jistý, že pokud je ten text dobrý, nakonec se k vydání dostane. Naopak nedoporučuji vydávat knihy vlastním nákladem,. Je důležité projít si tím testem s nakladatelem, a to i z hlediska čtenářů – čtenáři obecně věří textům, které vydávají nakladatelé, věnují jim mnohem větší pozornost.

Vydávat vlastním nákladem může každý všechno. Jsou samozřejmě i romány, které byly vydané vlastním nákladem a byly úspěšně, obzvlášť v Americe. Občas se to stane, ale je jich málo. Je to příliš malý zlomek proti všem ostatním věcem, které vyjdou vlastním nákladem a za nic nestojí. Takže projít testem vydání u velkého nakladatele, si myslím, že určitě stojí za to.


Díky za rozhovor!



#Argo #Humbook #Rencin

2 zobrazení