No future


Bohumil Kartous je, troufám si tvrdit, jedním z nejsilnějších současných hlasů volajících po reformě českého vzdělávacího systému. Je častým hostem různých debat o podobě vzdělávání, jezdí se inspirovat do zahraničí a občas se mu svými názory, které bychom snad mohli nazvat kontroverzními nebo záměrně provokativními, podaří vyvolat reakci mezi běžnými lidmi i politiky. K tématu vzdělávání totiž má co říct úplně každý – ať už z pozice rodiče aktuálního školáka, nebo díky vlastní zkušenosti se školní docházkou.


Škola a vzdělávání je něco, co se týká nás všech. O tom, co se dělo v tom českém, proč je takové, jaké je, a co dělají jinde ve světě odlišně, je kniha No future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?


Podle předmluvy Mikuláše Beka, senátora a bývalého rektora Masarykovy univerzity, bude čtenář pravděpodobně očekávat odlehčenou esej o závažném tématu. Ovšem už začátek knihy dává tušit, že tohle žádná jednohubka na dvě odpoledne nebude. Kartousův text je totiž hutný a velmi popisný, s esejistickým stylem má příbuzný jedině osobní náhled na celou situaci. Najít tak skutečně důležité informace v záplavě dlouhých souvětí, která překypují cizími slovy, není vůbec jednoduché.


Tato zásadní a důležitá sdělení v knize jsou, a není jich málo. Autor začíná popisem historických okolností, které českou společnost přivedly do roku 2019, kdy tato kniha vyšla u nakladatelství 65. pole. Mnoho příkladů dopadu politických akcí na běžného člověka podává buď z vlastních zkušeností, nebo zachází ještě dál do historie a popisuje dospívání svých prarodičů. Už zde ale můžeme vidět první z mnoha problémů, které narušují plynulost čtení knihy No future.


Bob Kartous totiž nezvládl ukočírovat přechod mezi vysoce odborným stylem a zamýšlenou esejí, který se projevuje v nejednotnosti a častém střídání er formy (autor byl) a ich formy (já jsem byl). Zejména text v úvodu knihy, který převzal ze své biografie zveřejněné na jednom z webů, se kterými spolupracuje, ukazuje, že jeho přirozený styl je až příliš květnatý a ve snaze o umělecké ztvárnění často ztrácí podstatu sdělení. Zde měla nastoupit tvrdá ruka redaktorova a jisté autorské rozevlátosti učinit přítrž. A to se v případě této knihy, ani zmíněného webu, nestalo.


Kartous upozorňuje na historický vývoj vzdělávání v uplynulých sto letech, kdy se ze školní docházky, která často končila po pouhých několika letech a děti ihned, jak toho byly schopné, nastupovaly na pomocné práce, vyvinul trend studovat co nejdéle. Navíc v posledních letech do naší společnosti a samozřejmě také vzdělávání, vstupuje stále se zrychlující technologický vývoj, takže lidstvo zdaleka nemá dost času na to, aby se tomuto tempu přizpůsobilo. Českou společnost s její mentalitou, kterou autor přirovnává k hobití, navíc zbrzdila čtyřicetiletá éra socializmu. A tak jsme se dopracovali do stavu, že ani třicet let po převratu nejsme s naším vzděláváním spokojeni a učíme děti věcem včerejším, nikoli tomu, co je připraví na budoucnost.


Jedním z příkladů, na kterých autor ukazuje reálný stav soudobého školství u nás, je zrekonstruovaná škola, které se dostalo plné digitalizace včetně před pár lety tolik oblíbených interaktivních tabulí. Pro mnohé učitele je však příprava hodiny s tímto zařízením přílišnou zátěží, proto i nadále vyučují tak, jak byli zvyklí – s tím, že interaktivní tabule je pro ně vlastně omezením, jelikož jim zmenšuje plochu, na kterou mohou psát.


Kartous apeluje především na rodiny, aby si uvědomily, že nejdůležitější základ děti získávají ještě před vstupem do školy. Není proto možné z veškerých neúspěchů vinit pouze konkrétní vzdělávací instituci, systém či kurikula. Terčem jeho kritiky jsou však samozřejmě také zkoušení a známkování.


Kvůli obtížné srozumitelnosti textu, ve kterém autor použité cizí slovo často vysvětluje jiným cizím slovem, nebo v jednom případě také tím stejným cizím slovem, nebude tato kniha přístupná právě těm, kterých by se měla týkat – tedy široké veřejnosti. Dalším častým neduhem jsou poznámky pod čarou, které obsahují doplňující informace a také webové adresy, odkud citovaná data pocházejí. Bohužel ve většině případů, pokud má čtenář v ruce papírovou knihu, se bude jen obtížně k uvedeným stránkám dostávat, jelikož opisování dvouřádkových adres s množstvím klingonských znaků není uživatelsky příliš přívětivé. Mnoho z uvedených adres navíc vypadá jako dynamicky generované, takže by ani s velkou snahou nemusely fungovat. Mohla proto vzniknout podpůrná stránka po vzoru knihy Jak na sítě, ve které by byly odkazované dokumenty snadno přístupné po zadání jednoduché adresy.


Autor v jednom místě v závěru knihy navrhuje, že pokud by byl z řad jeho čtenářů zájem, sepsal by další podobné dílo na uvedené téma. Přimlouvám se za to, aby každý následný Kartousův počin prošel mnohem pečlivější redakcí, aby se jeho myšlenky mohly dostat k většímu množství čtenářů, kteří třeba neabsolvovali pedagogickou fakultu, studia nových médií nebo obě školy zároveň.


Bylo ovšem nesmírně zajímavé číst tuto knihu právě v období krátce po skončení koronavirové krize, bezprecedentní v moderních dějinách, kdy se mnoho lidských činností, vzdělávání nevyjímaje, muselo takřka ze dne na den přesunout do virtuálního prostředí. Jsem zvědavá, kam se situace vyvine, jaké ponaučení si z toho naše školství odnese a jestli náhodou tato nucená odstávka nebyla právě tou krizí, kterou Kartous ve své knize No future požaduje.

Bohumil Kartous: No future

Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?

Ilustrace: Jáchym Kartous

Vydal: 65. pole, 2019

ISBN: 978-80-88268-30-7


#vzdelavani #65pole #historie

6 zobrazení
  • White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com