Představte si, co se stane, když ženy a dívky dostanou do svých rukou zbraň, sílu či schopnost, která je téměř ze dne na den učiní silnějšími, než jsou muži. Už se nebudou muset bát útlaku, znásilňování nebo i horších věcí. Na světě konečně zavládne mír, protože ženy jsou přeci ty mírumilovné…
Tak na to okamžitě zapomeňte. Naomi Alderman v knize Napětí vykresluje jednu z možných vizí, jaký by byl svět, kdyby ženy podobnou schopnost opravdu získaly. A nebude se vám líbit.
Kniha samotná začíná korespondencí mezi mužem, autorem knihy, a ženou, a to o knize, kterou se právě chystáte číst. Muž se v ní pokusil beletristickou formou shrnout počátky éry, která nastala po té, co dívky objevily svou novou schopnost.
V příběhu se setkáváme s několika postavami, z nichž každá vypráví po jednotlivých kapitolách svůj příběh. Je tu Allie, kterou znásilňuje pěstoun, Roxy, jejíž máma umírá při útoku gangu, Tsunde, africký mladík, který se rozhodl celou situaci dokumentovat, Jocelyn, americká středoškolačka, jejíž schopnost se nepodobá ostatním, a nakonec její máma, jíž síla pomůže v politické kariéře. Tím, že se úhly pohledu střídají, vzniká spletitá mozaika osudů v globálním měřítku. Někdo je v Americe, někdo v Británii, další přichází z Afriky, ale kvůli svému novému koníčku, který se mu brzy stává prací, cestuje po celém světě. Ano, tušíte správě, jednotlivé postavy se dříve či později mají setkat, ale ještě chvíli to bude trvat. Musíme jejich osudy sledovat od samého začátku, když si dívky popré všimly, že mohou svýma rukama dávat elektrické rány, podobně jako mořští úhoři.
Vlivem použití bojových plynů a různých protiopatření za druhé světové války se u některých jedinců se specifickou genetickou výbavou (říkejme jim ženy, ale týká se také mužů, kteří mají více hormonů typických pro ženy) vyvinul nový orgán, v knize nazývaný klubko, který dokáže generovat elektrickou energii. U mladých dívek se probouzí samovolně v pubertě, starší ženy potřebují dostat ránu od mladších, aby se klubko probudilo k životu. A tak můžeme sledovat, jak tuto situaci prožívají matka s dcerou, jaká protiopatření navrhují muži a jak se jim v tom ženy v politické rovině snaží zabránit.
Mezi tím jinde ve světě se ženy snaží vymanit z nadvlády mužů, kteří se najednou stávají těmi slabšími, ale nehodlají jen tak snadno rezignovat na svou situaci. Mladý novinář Tsunde si tak musí začít dávat sakra pozor, ale díky svému milému vzhledu to má i u rozběsněného davu pomstychtivých žen vždy o trochu snazší.
A potom tu také vzniká nová podoba církve. Jakoby odnikud se zjevila Matka Eva, která ochraňuje dívky, jež rodiny kvůli domělé hrozbě vyhnaly z domů. Hlásá, že Bůh je žena, a tato podoba víry přitahuje spoustu žen po celém světě. Stačí jen pár měsíců a svět je vzhůru nohama. Pořád jste si mysleli, že ženy jsou ty mírumilovné? Nebo za jejich naštváním stojí fakt, že je muži vyprovokovali, případně se neadekvátně brání?
Tohle dílo rozhodně není jednoznačné. Ženy by chtěly trochu více síly a svobody, aby se nemusely mužů obávat, ale jako pohádkové jezinky si nejprve jen tři prstíčky ohřejí, načež chňapnou celou ruku. Je tohle budoucnost, které bychom se chtěli dočkat? Je nutně každý, kdo získá převahu, puzen k tomu jí zneužívat?
V závěru se autorka vrací ke korespondenci mezi autorem knihy a ženou, která mu radí, aby knihu vydal pod ženským pseudonymem, aby nebyl zařazen do škatulky „mužská literatura“. Dále spekuluje o tom, jestli je vůbec možné, aby kdy lidé v minulosti žili v patriarchální společnosti, kde k tomu autor vzal podklady a jestli si s mužskými armádami jenom nedělá legraci. To snad ženy neměly klubko od samého počátku lidstva? Jaká směšná představa…
Tentokrát jsem ve svém povídání o knize vyzradila podstatně více, než je mým zvykem. Je to ovšem dílo natolik spletité, že nemusíte mít obavu, že jsem toho vyzradila příliš – snad jen kostru knihy, která má ovšem mnoho vrstev, kterými se musí probojovat každý čtenář sám. Osobně mě nejvíce bavila první polovina knihy, ve které dívky objevují svou schopnost a učí se ji používat. Následné politické boje a násilí už prostě nebylo zábavné číst. Závěrečná korespondence pak v mnoha ohledech působí spíš úsměvně.
Z celé knihy mám pocit, že autorka našla zajímavý koncept, který ovšem nezpracovala takovou formou, aby byla dechberoucí, kulervoucí a šokující zároveň. V jistém ohledu mi připomněla Margaret Atwood, jejíž zásadní dílo Příběh služebnice mi připadá přežité. A ejhle, komu v doslovu Naomi Alderman děkuje! Odtud tedy vítr vane. Pokud Margaret Atwood obdivujete, bude i Napětí knihou přesně pro vás. My ostatní si z ní můžeme odnést varování, že ani ženy nejsou vždy rozumné a pečující. Stačí přidat trochu síly, ve společnosti vznikne napětí a potom už se jen čeká, až vše smete proud.
Knihu jsem posunula ve svém pořadníku díky nově vzniklému Čtenářskému klubu Martinus.cz, kde bylo Napětí knihou měsíce ledna.