top of page

Moje největší slabost

V dnešním vydání blogerské výzvy se mám přiznat ke své největší slabosti. Nu dobrá.


Můžu říct, že mám slabost pro čokoládu, kávu nebo cokoli s japonskou tematikou, ale zjevně se nejedná o ten typ slabosti, kterou lze považovat za skutečnou slabinu či osobnostní nedostatek. Když tyto věci nebudou, můj svět se nezboří.



Crybaby


V dětství jsem si myslela, že je mou největší slabostí moje citlivost. Byla jsem ten typ dítěte, který se rozbrečí, jakmile se na něj křivě podíváte. Během povinné školní docházky jsem brečela prakticky denně a dodneška se mě spousta věcí velmi niterně dotýká natolik, že mám potíž se v nevhodnou chvíli nerozbrečet.


V posledních letech se však stále častěji objevuje termín "vysoce citliví lidé" nebo též hypersenzitivní. Domnívám se, že to je přesně to, co mě vystihuje, i když jsem se s věkem naučila spoustu z projevů potlačovat.


Ve zkratce se jedná o stav zvýšené nervové citlivosti – taková osoba hůř snáší hluk, davy, silné podněty, nepadnoucí oblečení apod., často je více empatická, vnímá náladu lidí kolem sebe, je citlivější na bolest a především kritiku (a jinou duševní bolest). Český výraz "přecitlivělost" má bohužel poněkud negativní konotace, takže se možná častěji můžeme setkat právě s termínem "vysoká citlivost" nebo anglické HSP – Highly sensitive person. Tímto stavem se však vyznačuje překvapivě vysoké procento populace, 10 až 20 %, proto je s podivem, že s ním společnost stále neumí pracovat.


Už tím, že publikuju veřejně (nejen texty, ale i videa), automaticky se vystavuju riziku kritiky. Pár opravdu nepříjemných střetů jsem zažila a všechny mě opravdu zasáhly. Snažím se z nich ale vždy poučit, něco si odnést.


Přesto, nebo možná právě proto, jsem s odstupem času za svou vysokou citlivost vlastně ráda. Bolestivé věci víc bolí, ale ty hezké jsou zase o to hezčí. Nemůžu proto hypersenzitivitu označit za slabost. Otázkou je, nakolik se jedná o výhodu...


Trpělivost a frustrační odolnost


Bývala jsem hodně netrpělivá. Opravdu hodně moc netrpělivá. Dodneška nedokážu říct, kdy se tohle zlomilo, snad s věkem – zejména tím, jak čas běží čím dál rychleji. Zatímco v dětství je čekání na Ježíška k nepřečkání, dneska celý vánoční den proběhne během okamžiku lusknutí prstů, často ani nestíhám ozdobit stromek a připravit večeři, najednou mi volají rodiče, aby se zeptali na dárky a my jsme ještě ani nedojedli.


Frustrační odolnost souvisí nejen s trpělivostí, ale taky nadějí – tedy schopností věřit, že činnost, o kterou se doposud marně pokouším, se podaří. V minulosti mi stačily dva pokusy na to, abych s prováděnou činností nebo věcí švihla, pokud možno ji rozbila, a už se k ní nikdy nevrátila. I to se s věkem výrazně zlepšilo a velkou míru frustrační odolnosti jsem získala díky soužití s muži (tímto děkuji všem svým bývalým partnerům a zejména tomu současnému).


Přiznávám, že se moje míra frustrační odolnosti snižuje spolu s únavou nebo podněty, které probouzejí mé hypersenzitivní sklony, přesto se nejedná o to nejhorší, co mou osobnost mohlo potkat.



Pojďme se na to tedy podívat z druhé strany, tedy toho, co mně samotné na mně vadí a příliš se nedaří to změnit:


Vůle


Nemám silnou vůli. Snadno věci vzdávám a nevydržím ani u vlastních předsevzetí. Miluju plánovat, ale už se mi nedaří se plánů držet.


Největší zkouškou mého dětství byl klavír. Počáteční nadšení opadlo a zhruba od poloviny základky jsem doma žebrala, abych už nemusela chodit do hudebky. Tenhle teror skončil až v deváté třídě. Co bylo pro mě utrpení, dospělí kolem brali jako trénink vůle.


Nehty jsem si kousala do devatenácti a ani dneska nejsou úplně v bezpečí.


Nefungují na mě techniky typu "snaž se neporušit souvislou nepřerušenou řadu", streak, kombo. Je mi to fuk. Jediné, co držím, že Duolingo, ačkoli jsem kvůli nesympatickým změnám plánovala přestat. To ale jen díky tomu, že má funkci Streak freeze.


Mým asi nejúspěšnějším volním aktem bylo, že jsem vydržela Whole 30, tedy celých 30 dnů jíst pouze velmi přísnou paleo stravu, z větší části připravenou doma, abych si byla jistá, že vím, co jím. Žádné sladkosti, alkohol a další neřesti tohoto světa.


Takže tak.

 

Máte nějaký tip na trénování vlastní vůle?

A co hypersenzitivita? Prožíváte tyto stavy taky nebo máte někoho vysoce citlivého ve svém okolí? Zajímá vás tato tematika?

 

Právě čtu:


Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.


52 zobrazení5 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

5 Comments


Josef Štaif
Josef Štaif
Aug 30, 2020

Já u sebe nějakou přehnanou přecitlivělost nepozoruji, ale naproti tomu je mojí slabostí roztříštěnost, za kterou může moje osobnost blížence. Prostě bych nejradši dělal sto věcí a všechny na maximum. Neumím s něčím přestat, abych se mohl více soustředit na ty ostatní a končí to pak téměř žádným volným časem, což je taky špatně.

Like

Selfinka
Selfinka
Aug 30, 2020

S emocemi bojuji celý život. Někdy brečím jen tak, kvůli úplný kravině (jo i balíček kapesníčků, který mi zapadl za postel byl příčinou a o animovaných filmech ani nemluvím). Nejvíc mi ale vadí, že se rozbrečím, když se s někým hádám nebo na něj křičím, jak má pak člověk budit respekt. A trénovat se to nedá.

Pevnou vůli mám, jak na co. Třeba na cvičení vůbec, můžu mít v telefonu milion aplikací, které mi každý den posílají sto upozornění a stejně mi to nepomůže.

A díky tvému článku a komentářům, vidím, že nejsem sama, kdo s (hyper)senzitivitou bojuje!

Like

Verunka Bartoskova
Verunka Bartoskova
Aug 30, 2020

Já jsem taky hodně citlivá , někdy mě to strašně štve protože když se rozbrečím kvůlí maličkosti tak se mi hned spousta lidí smějí jen kvůli slzám. Někdy to fakt nezvládám ..jak můžou být lidi zlí.

Like

sabca.0207
sabca.0207
Aug 25, 2020

Dřív jsem byla hodně citlivá a pořád jsem, ale naučila jsem se to v sobě nějak dusit. Není to zrovna dobře, protože jakmile je toho na mě už moc, tak se z toho docela zhroutím, pár dní nemůžu nic sníst a zbytečně ztrácím kila. A co se týče davů? Fuj, jenom někde vidím nával lidí a otáčím se na podpatku a rychle pryč. Nenávidím, když mi někdo leze do osobního prostoru. Dřív jsem závodně tancovala a tam byl nával lidí a hluk, ale prostě jsem měla tolik starosti kolem, adrenalin pracoval na plné obrátky a dělala jsem, co mě baví, takže jsem to nějak nevnímala, ale jakmile byl večer, tak jsem potřebovala na pár dní se zavřít někde sama.

Co…

Like

Lucie Šturcová
Lucie Šturcová
Aug 23, 2020

Mám dojem, že se mě ta hypersenzivita nejspíš taky týká. V poslední době o tomhle tématu čtu na Instagramu Blanky Pilátové (která také potvrzuje pravidlo, že nejlepší blogy píšou lidi, které jsem někdy osobně znala, k B. jsem kdysi chodila cvičit), asi bych si měla nastudovat literaturu. Že u mě prvotní nadšení významně převládá nad další činností, na to jsem si prostě zvykla a beru to jako rys svojí osobnosti. Když o tom vím, můžu aspoň částečně omezit impulsivní nákupy (takže ty učebnice francouzštiny a arabštiny byly co?). Internet je divoké místo. Ale věřím tomu, že odhalováním citlivých témat můžou blogeři pomoci jiným, kteří třeba byli přesvědčeni, že jsou se svým problémem sami (teda aspoň u mě jako followera to…

Like
bottom of page