V dnešním vydání blogerské výzvy se mám přiznat ke své největší slabosti. Nu dobrá.
Můžu říct, že mám slabost pro čokoládu, kávu nebo cokoli s japonskou tematikou, ale zjevně se nejedná o ten typ slabosti, kterou lze považovat za skutečnou slabinu či osobnostní nedostatek. Když tyto věci nebudou, můj svět se nezboří.
Crybaby
V dětství jsem si myslela, že je mou největší slabostí moje citlivost. Byla jsem ten typ dítěte, který se rozbrečí, jakmile se na něj křivě podíváte. Během povinné školní docházky jsem brečela prakticky denně a dodneška se mě spousta věcí velmi niterně dotýká natolik, že mám potíž se v nevhodnou chvíli nerozbrečet.
V posledních letech se však stále častěji objevuje termín "vysoce citliví lidé" nebo též hypersenzitivní. Domnívám se, že to je přesně to, co mě vystihuje, i když jsem se s věkem naučila spoustu z projevů potlačovat.
Ve zkratce se jedná o stav zvýšené nervové citlivosti – taková osoba hůř snáší hluk, davy, silné podněty, nepadnoucí oblečení apod., často je více empatická, vnímá náladu lidí kolem sebe, je citlivější na bolest a především kritiku (a jinou duševní bolest). Český výraz "přecitlivělost" má bohužel poněkud negativní konotace, takže se možná častěji můžeme setkat právě s termínem "vysoká citlivost" nebo anglické HSP – Highly sensitive person. Tímto stavem se však vyznačuje překvapivě vysoké procento populace, 10 až 20 %, proto je s podivem, že s ním společnost stále neumí pracovat.
Už tím, že publikuju veřejně (nejen texty, ale i videa), automaticky se vystavuju riziku kritiky. Pár opravdu nepříjemných střetů jsem zažila a všechny mě opravdu zasáhly. Snažím se z nich ale vždy poučit, něco si odnést.
Přesto, nebo možná právě proto, jsem s odstupem času za svou vysokou citlivost vlastně ráda. Bolestivé věci víc bolí, ale ty hezké jsou zase o to hezčí. Nemůžu proto hypersenzitivitu označit za slabost. Otázkou je, nakolik se jedná o výhodu...
Trpělivost a frustrační odolnost
Bývala jsem hodně netrpělivá. Opravdu hodně moc netrpělivá. Dodneška nedokážu říct, kdy se tohle zlomilo, snad s věkem – zejména tím, jak čas běží čím dál rychleji. Zatímco v dětství je čekání na Ježíška k nepřečkání, dneska celý vánoční den proběhne během okamžiku lusknutí prstů, často ani nestíhám ozdobit stromek a připravit večeři, najednou mi volají rodiče, aby se zeptali na dárky a my jsme ještě ani nedojedli.
Frustrační odolnost souvisí nejen s trpělivostí, ale taky nadějí – tedy schopností věřit, že činnost, o kterou se doposud marně pokouším, se podaří. V minulosti mi stačily dva pokusy na to, abych s prováděnou činností nebo věcí švihla, pokud možno ji rozbila, a už se k ní nikdy nevrátila. I to se s věkem výrazně zlepšilo a velkou míru frustrační odolnosti jsem získala díky soužití s muži (tímto děkuji všem svým bývalým partnerům a zejména tomu současnému).
Přiznávám, že se moje míra frustrační odolnosti snižuje spolu s únavou nebo podněty, které probouzejí mé hypersenzitivní sklony, přesto se nejedná o to nejhorší, co mou osobnost mohlo potkat.
Pojďme se na to tedy podívat z druhé strany, tedy toho, co mně samotné na mně vadí a příliš se nedaří to změnit:
Vůle
Nemám silnou vůli. Snadno věci vzdávám a nevydržím ani u vlastních předsevzetí. Miluju plánovat, ale už se mi nedaří se plánů držet.
Největší zkouškou mého dětství byl klavír. Počáteční nadšení opadlo a zhruba od poloviny základky jsem doma žebrala, abych už nemusela chodit do hudebky. Tenhle teror skončil až v deváté třídě. Co bylo pro mě utrpení, dospělí kolem brali jako trénink vůle.
Nehty jsem si kousala do devatenácti a ani dneska nejsou úplně v bezpečí.
Nefungují na mě techniky typu "snaž se neporušit souvislou nepřerušenou řadu", streak, kombo. Je mi to fuk. Jediné, co držím, že Duolingo, ačkoli jsem kvůli nesympatickým změnám plánovala přestat. To ale jen díky tomu, že má funkci Streak freeze.
Mým asi nejúspěšnějším volním aktem bylo, že jsem vydržela Whole 30, tedy celých 30 dnů jíst pouze velmi přísnou paleo stravu, z větší části připravenou doma, abych si byla jistá, že vím, co jím. Žádné sladkosti, alkohol a další neřesti tohoto světa.
Takže tak.
Máte nějaký tip na trénování vlastní vůle?
A co hypersenzitivita? Prožíváte tyto stavy taky nebo máte někoho vysoce citlivého ve svém okolí? Zajímá vás tato tematika?
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.