Když se vás někdo zeptá, co byla první věc v životě, kterou si pamatujete, jak hluboko do minulosti se dokážete ponořit?
Hodně vzpomínek totiž máme tzv. implantovaných, a to díky fotografiím a vyprávění. Je tak hodně těžké odhalit tu úplně nejstarší. Já jsem ji asi našla, a to díky tomu, že se v ní odehrává akce, kterou si ani moji rodičové, již byli svědky, nevybavují.
Nedávno jsem od mámy dostala zpět své dětské album fotografií – to úplně první, od miminka až po věk zhruba dvou let, a v něm také několik vložených fotografií navíc. A jedna z nich právě předchází mé nejstarší vzpomínce.
Pojďme se ponořit do hlubin mého raného dětství pomocí fotografií z konce 80. let.
Moje máma mi dětské fotoalbum vylepšovala různými výstřižky a texty, takže se jedná skoro o komiks, nebo spíš, v současném pojetí, o scrapbook v lite verzi.
Vítání občánků – to vám byla zábava. Nejvíc na těchto fotkách oceňuji zjištění, že z vyobrazených dam byla moje máma možná nejstarší – měla mě ve 28 letech, na tehdejší dobu dost pozdě, takže i dáma vedle ní, s tím větším klukem, klidně mohla být mladší. Přesto je moje máma, objektivně samozřejmě, ze všech nejkrásnější. Vypadala mladší, máme to v genech.
Trochu starší Alenka a její babičky. Ta vlevo nahoře je máma mámy, ta vpravo dole máma táty. První babička bydlela daleko, takže jsem ji vídala jen párkrát do roka, zato s druhou babičkou jsem prakticky vyrostla. Když mi bylo šest, přestěhovali jsme se do domu, který s babiččiným sousedil, takže se stala mojí univerzální hlídačkou až do puberty, kdy jsem jakékoli vměšování začala vnímat notně negativně. Díky ní jsem ale poznala kus světa, brala mě totiž často s sebou na dovolené. Jasně, byly to zájezdy s cestovkami do hotelových resortů, ale kdo mohl v patnácti letech říct, že byl asi tak osmkrát u moře?
První babička umřela na den přesně měsíc po mé svatbě, ta druhá loni na konci léta. Obě se narodily ve stejný rok a jen měsíc od sebe. V životě se potkaly právě jednou, když nás mámini rodiče přijeli navštívit do nového domu. Na svatbě mých rodičů ne, brali se tajně jen se svědky.
Ďábelský nástroj zvaných chodítko. Chodila jsem ale prý velmi brzy, stejně jsem to měla i s mluvením.
Vousáč na fotce je (kdo jiný) můj táta. Plnovous nosil od té doby, co ho propustili z vojny – tehdy mu prý ani nechtěli nalít pivo, ačkoli mu bylo skoro pětadvacet – taky vypadal mladší, takže to mám v genech z obou stran.
Oholil se, když mu bylo 50 a my si toho skoro nevšimli. Vidět ho jako holobrádka je dodneška divné, a to je jím skoro 15 let.
Gábina byla jedna z mých nejlepších kamarádek v dětství. Bydleli jsme na samotě u lesa a její prarodiče měli chalupu na protější stráni. Byla z Prahy, ale často k nim jezdila na víkendy, takže jsem se těšila na sobotu, až zase přijede, a byla zklamaná, když nedorazila.
Někdy v polovině základky začala jezdit stále méně, protože se její máma znovu vdala, a to za cizince. Nejdříve se přestěhovali do Anglie, potom do Vídně. Občas mě popadne nostalgická nálada a zkouším prohledávat Facebook, jestli bych ji našla, ale klidně se může jmenovat jinak. Já už se taky nejmenuju stejně jako tehdy.
Touhle fotkou moje dětské fotoalbum končí a je to taky moje nejoblíbenější fotka, protože k výletům a houbaření s dědou se vážou moje nejhezčí dětské vzpomínky.
Děda byl vyučený truhlář, ale stal se vojákem z povolání. Jako důstojníka ho převeleli přes celou republiku – z Plzeňska na jižní Moravu – tam potkal babičku a už tam zůstal.
V důchodu mi vyráběl různé hračky ze dřeva, třeba domeček pro panenky včetně nábytku a výtahu. Mám ho dodneška.
A teď už se dostáváme k té nejstarší vlastní vzpomínce. Je ze školky, takže mi mohly být tak tři, maximálně čtyři roky (na fotce je Alenka ta v předklonu).
Měli jsme besídku – to je ta proslulá událost, kdy se rodiče namačkají na lavičky z tělocvičny a koukají na své potomky, jak se pod vedením učitelek snaží recitovat básničky a zpívat. A mně se dostalo té cti, že jsem třímala v ruce ještě takový pásek s rolničkami, se kterým se mělo chrastit do rytmu (tříleté děti a rytmus – asi si dokážete představit). Jenže mně jedna z těch rolniček vypadla zrovna uprostřed vystoupení! Cizí tatínek sedící v první řadě se mi ji tam pokoušel připevnit zpátky.
Naši seděli víc vzadu, takže tohle opravdu nemohli vědět, tudíž ani vyprávět a implantovat a mně z toho vyplývá, že se jedná o mou nejstarší vzpomínku vůbec.
A jaká je ta vaše?
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.
Comments