Tématem blogerské výzvy pro tento týden je "Koníček, se kterým chci začít". Tady bych se ráda pozastavila už nad samotnou formulací, jelikož dokud něco nevyzkouším, asi těžko budu vědět, jestli se to může stát mým koníčkem. A zároveň pokud jsem to už vyzkoušela, vlastně jsem začala. Nebo tak nějak.
Vzhledem k tomu, že už mám pár pátků odžito, stihla jsem vyzkoušet značnou řádku činností. U většiny z nich jsem nevydržela a zbylo mi hlavně to čtení a věci kolem: recenzování, blog, YouTube, Instagram apod.
Mezi opuštěné lichokopytníky počítám především rozličné umělecké projevy, především hudbu, ale nejen tu. Umím spoustu věcí napůl, ale jakmile se zvýší obtížnost, obvykle končím – libovolná činnost pro mě při překonávání velkých překážek přestává být zábavná a tudíž není koníčkem, jak ho chápu. Začalo to v dětství klavírem, hraju na ukulele, rozličné flétny včetně japonské šakuhači (na úrovni "dokážu z té bambusové trubky dostat něco jako tón"), zkoušela jsem housle, umím háčkovat, plést, šít, dělala jsem šperky, ve škole mě bavilo malovat, ale do výtvarky jsem nikdy nechodila. A tak. Nic z toho bych už dneska koníčkem nenazvala, jelikož se výše popsaným činnostem věnuju průměrně jednou za rok až dva.
Takže s čím bych teda chtěla začít?
Vždycky si říkám: "Když to chceš, proč to neděláš?" A pak si vzpomenu na sebe a své pokusy naučit se další cizí jazyk, chodit pravidelně běhat, nebo konečně něco pořádného udělat s touto webovou stránkou. Chce to motivaci, a s tou mám celoživotní problém (vím to, málem jsem kvůli ní neudělala přijímačky na vysokou a zkoušku z pedagogické psychologie v závěru studia).
Můj momentální "koníček, se kterým chci začít", je korejština. Postupně si k ní hledám cestu – zkouším různé mobilní aplikace a byla jsem na úvodní hodině kurzu v jazykovce, ale vždycky po pár pokusech přibrzdím. Vidím totiž, že se mi plete s japonštinou, a vidím taky, jak moc se japonštinu (ne)učím. Pokud bych dokázala rozpůlit čas výuky mezi japonštinu a korejštinu, mohla bych mít úspěch, pokud by ovšem čas pro japonštinu nezahrnoval pár lekcí v Duolingu denně a domácí úkol jednou týdně, obvykle těsně před další hodinou.
Všímám si toho, že čím je člověk starší, tím pocitově rychleji plyne čas, takže obvykle pokud chceme začít s jednou činností, je nutné některou stávající omezit, pokud ne úplně vypustit. Přestala jsem provozovat hudbu, abych se mohla věnovat knihám. Pro korejštinu toho ale nemám moc co vysadit – snad knihy, a to se mi nechce.
A kde je ta velryba?
Vzpomínáte na velrybu z nadpisu? Velrybou označuju to, co se mi v posledních letech objevuje v oblasti pasu, jelikož se běhání a zdravá strava nikdy mým koníčkem nestaly. Chtěla bych, aby tomu tak bylo, ale není. Nevím, co proto mám udělat.
Kdysi jsem vydržela 30 dnů jíst pouze zdravě a paleo podle knih Whole 30 a Jídlo na prvním místě. Bylo mi fajn. Nemám ale chuť, sílu a motivaci to zkusit znovu, protože zmrzlina, víno a dortíky, že jo. Jenomže je tu velryba.
Před svatbou, abych vypadala lépe na fotkách, jsem začala běhat a chodila plavat. Měla bych v tom pokračovat i teď, protože záda bolí. Jenomže z chlorovaných bazénů mám potíže v intimní oblasti a běhání mě nebaví ani při používání aplikací typu Zombies, run! (Vidíte ty krásné výmluvy?) Je to nutnost, nikoli koníček. Dělala bych to jen kvůli velrybě.
Hledá se návod
Tak jo, prosím o tipy, jak změnit velryby na koníčky – tedy něco, co tušíte, že byste měli dělat, na něco, co chcete dělat a baví vás to. Varianta "umři a reinkarnuj se do někoho, kdo nemá potíže s motivací" je samozřejmě platná, ovšem v tomto životě mi už moc nepomůže.
Takže jak to řešíte vy?
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.