Nikdy nemluv o Klubu. Zdá se vám to povědomé? Tady ale nepůjde jen o rvačky. Tady půjde o neznámou dívku, spoustu knih a nakonec i vlastní život. Tohle je totiž Praha, nespoutaná a nebezpečná.
Nejvíce nebezpečí však na hlavního hrdinu, Adama, číhá zdánlivě v call centru, kde z nějakého nepochopitelného důvodu pracuje. Nepochopitelného především proto, že jeho srdce bije pro knihy, do knihkupectví chodí pouze brigádničit a hádejte, co především pokrývá stěny jeho garsonky na pražském Jižním městě.
Tím nejnebezpečnějším, co za svůj život udělal, bylo, že se rozhodl z metra sledovat jednu dívku. Možná se mu jen líbila. Možná jí něco vypadlo z tašky. Možná její společnost Adam prostě v danou chvíli potřeboval. Je však bezpečné sledovat neznámé dívky do pražských lesů? Zejména ten za Novodvorskou vypadá vyloženě podezřele…
Adam nachází ošklivě zbitého muže. Neudělala to snad jeho vyvolená, že ne? Zavolá mu záchranku a doufá, že se jeho život vrátí do normálu. Víc se však v životě nemýlil. Místo klidného posedávání s knihou se jeho večery (nebo spíš pozdní noci) začnou plnit úkoly, které by ani ve snu nevymyslel. A to všechno jen kvůli své vyvolené. Jen kvůli Klubu.
Pavel Renčín své čtenáře v této knize opravdu řádně povozí – nejen po Praze, ale i po vlastní fantazii. Sledujeme cestu, kterou se z původně zakřiknutého knihomola stává tak trochu temný hrdina, tak trochu noční mstitel. A na závěr si autor pohrává nejen se svým hrdinou, ale především právě s chudákem čtenářem.
Moderátorka křtu knihy, Eva Decastelo, prohlásila, že si Klub vrahů po dočtení musela přečíst znovu. Plně ji chápu. Pavel Renčín totiž vystavěl skládačku tvořenou opravdu drobnými střípky, které do sebe postupně zapadají, a tak, pokud mu nechcete skočit na lep, si prostě dílo musíte pročíst znovu. Opravdu dělal náznaky již od samého začátku?
Ocenit musím také znalost prostředí. Kdo nikdy nebyl v call centru, nepochopí. Kdo nikdy nebrigádničil v knihkupectví – i když to se asi představit dá. O ostatních místech, kde se Adam zdržuje, raději ani nemluvím. Sama jsem garsonku na Jižním městě nějakou dobu obývala. Snad to nebyl skutečný příběh jednoho ze sousedů.
Klub vrahů je kniha opravdu promyšlená, která už od začátku čtenáře zaháčkuje a nepustí. I přes pomalejší pasáže prakticky neobsahuje výpňová místa, děj plyne a vy se nestíháte divit, kam osud, nebo autor, může Adama ještě zatlačit. A pak je tu závěr, který…
No páni!
A teď si jdu přečíst Klub rváčů. Jak velká asi byla inspirace autora tímto dílem? Pokud tuším správně, obávám se, aby se mé hodnocení této knihy postupně nesnížilo, nicméně po dočtení a bez znalosti Palahniukovy knihy jsem z Klubu vrahů unešená a sama si snad i přeju, aby podobný klub skutečně existoval (btw. zkuste si zadat klubvrahu.cz – já odvahu ji použít nenašla).
Comments