Klub rváčů | Audiokniha
Lidi se mě pořád ptají, jestli znám Tylera Durdena.
První pravidlo klubu rváčů: Nikdy nemluvit o klubu rváčů!
Druhé pravidlo klubu rváčů: Nikdy nemluvit o klubu rváčů!
Tyto citáty zná nejspíš každý, kdo o knize Klub rváčů někdy alespoň zaslechl. Poprvé vyšla už v roce 1996 a byl podle ní natočen film s Edwardem Nortonem, Bradem Pittem a Helenou Bonham Carter v hlavních rolích. I když je Chuck Palahniuk autorem více než patnácti děl, jeho prvotina zůstává stále tou nejznámější.
Vypravěčem je nejmenovaný muž, který pracuje v nezajímavé kanceláři, má potíže se spánkem a navštěvuje různé terapeutické skupiny. Zde se seznamuje s Marlou, která by mohla být láskou jeho života, kdyby tu ovšem nebyl také Tyler Durden.
Vypravěč spolu s oním tajemným mužem bydlí ve squatu, zakládají klub, kam se muži chodí jen tak pro zábavu porvat, a také výbor pro záškodné činnosti, ve kterém členové přijímají podřadné práce jen proto, aby mohli jiným lidem škodit. Po přečtení či poslechu této knihy si nejspíš už nikdy nedáte polévku v restauraci, aniž byste nepřemýšleli o tom, kterou ze svých tělních tekutin ji číšník vylepšil.
O ději toho nelze říct více, aby nedošlo k vyzrazení pointy. Snad proto bude stačit informace, že se jedná o drsnou a rychlou knihu s dobře propracovanou psychologií postav. Tato kniha není o klubu rváčů, možnost poprat se je jen jednou z mnoha eventualit, které v příběhu nastávají, avšak ani zdaleka nepatří mezi nejsilnější motivy.
Celý děj vyprávěný ich formou se nese v rychlém tempu, čemuž odpovídá i projev vypravěče audioknihy, Ivana Luptáka. I když zrovna nepřekypuje nadměrnou intonací (což je v tomto případě spíše plusem), jeho tón lze jednoznačně označit za naléhavý. Rychlost, s jakou celou knihou společně prolétnete, je závratná (necelých 4,5 hodiny), ale díky tomu v knize prakticky nenajdete hluché místo. Děj nabírá na obrátkách prakticky od první kapitoly, potom už autor svému vypravěči nakládá stále větší a větší úkoly a překvapení. Projev vypravěče tomu dokonale odpovídá, občas jsem herce málem litovala, jestli se vůbec stíhá nadechnout.
Mezi kapitolami najdeme stejně dramatické znělky, které jsou variací na jednu ústřední melodii. Vhodně doplňují tíživost situace, avšak kvůli silnému hlavnímu motivu mohou působit poněkud repetitivně.
Závěrečnou část knihy, kterou tvoří autorův doslov z roku 2005, čte Ladislav Frej. I když je jeho hlas výrazně starší, než jaký by měl Chuck Palahniuk ve věku 43 let, kontrast mezi mladistvým projevem Luptáka a touto závěrečnou částí jasně určuje, že se tady jedná o poněkud odlišný žánr. Autor v něm vysvětluje, co se za těch necelých deset let od prvního vydání Klubu rváčů událo – jak se lidé na podobné kluby ptají, jak stále hledají Tylera Durdena a podobně.
Jedinou nepřesností v celé audioknize, kterou vydal OneHotBook v režii Michala Bureše v roce 2016, je tak výslovnost jména samotného autora – čte se pólanyk. To divné slovo palanek se však ozve v celé knize pouze dvakrát – na úplném začátku a úplném konci – tuto verzi Klubu rváčů tak lze označit za velmi zdařile zpracované dílo.
Od Klubu ke Klubu
Přiznávám, že jsem se do této audioknihy pustila hlavně kvůli domnělé souvislosti s aktuálním dílem českého autora – Klubem vrahů od Pavla Renčína. Zajímalo mě, jaké množství inspirace, jaké společné prvky lze mezi těmito dvěma knihami objevit.
Renčín se s Palahniukem potkal v jisté vlastnosti hlavního hrdiny, kterou nyní nelze prozradit, avšak je oběma protagonistům společná. Z ní vyplývá spousta situací, některá nepochopení a také mystifikace čtenáře. Jaká zábavná to hra pro všechny zúčastněné! Oba hlavní hrdinové také pracují na zbytečných místech a mají otravné šéfy, oba se setkají se situací, jak by bylo úžasné se někomu vymočit do pokrmu. Oba mají klub, o kterém se nesmí mluvit, oba se v něm více méně omylem stávají vůdčí osobností.
Přesto se jedná o dokonale svébytná díla. To Renčínovo mě bavilo možná o trochu více, ale mohla za to nejspíš známost prostředí (Praha) a také možnost osobně se setkat s autorem (plusové body). Jen jeden Klub může být první a já jsem ráda, že to byl právě ten český – Klub vrahů.