Kdysi jsem si myslela, že mít obsedantně-kompulzivní poruchu (OCD) je děsně cool. Média nás masírovala obrazy detektivů, vyšetřovatelů a jiných klaďasů, kteří byli vyšinutí, ale skvěle vyšinutí – a často trpěli právě touto (nebo podobně se projevující) poruchou: Sherlock Homes, Adrian Monk, Cal Lightman (Anatomie lži) a další.
Nutkavé osahávání sloupků je však jen jedním z celkem vtipných projevů – pro nás ostatní, vnější pozorovatele. Skutečný majitel této diagnózy však tolik veselých momentů nejspíš nezažívá. Musí se třikrát vrátit, aby se ujistil, že je zamčeno, vypnutá žehlička, zatažené kohoutky a podobně, protože dvojka není dost hezké a dost jisté číslo. Musí si mýt ruce stokrát denně, protože při devadesáti devíti mytích se neodstraní dostatek bakterií. A tak dále.
V knižních světech by se OCD mohlo projevovat jako nutnost dočítat knihy, vlastnit kompletní série, vlastnit je ve stejném formátu (pak je obzvláště průšvih, když nevyjdou komplet nebo vydavatel v průběhu změní formát), řadit knihy podle barev, nečíst knihy, jejichž počet stran se rovná prvočíslu (tohle nenastane, nebojte) apod.
Osobně knihy dočítám, ale přikláním se spíš k tréninku vůle než jakémukoli projevu OCD, i když ano, necítím klid, dokud načatou knihu nedočtu. A pak je tu taky Goodreads challenge.
Dříve jsem, právě ve snaze být cool jako ti detektivové, měla jednu úchylku. Při věšení vypraného prádla na šňůru jsem na obou stranách používala vždy kolíčky stejné barvy. Červený proti červenému, zelený proti zelenému, dřevěný jedině s dřevěným. Dneska na to kašlu.
Jsem vlastně hrozný (ale fakt HROZNÝ) bordelář, a to s OCD prostě nejde dohromady. Takový ten typ "pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos". Jedinou věc, kterou si schovávám jako libůstku, je to, že si vždycky v hotelu vyberu tu stranu postele, která je blíž k oknu bez ohledu na to, jestli je pravá nebo levá. Přesto pořád vstávám pravou nohou, i kdybych tu levou měla držet ve vzduchu, než přehodím pravou a položím ji na zem. Přitom ale nedokážu říct proč.
Nejsem pověrčivá a kdybych to neudělala, asi se nic nestane, ale je to něco, co mám natolik zažrané, že o tom vůbec nepřemýšlím. OCD to ale nebude, právě proto, že o tom nemusím přemýšlet.
A co vy? Máte taky nějakou libůstku nebo dokonce úchylku?
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.