Harry Potter, nehty a noční výlety do lednice

Aktualizace: bře 2

Tento příspěvek by mohl být o Harrym Potterovi, který dnes slaví své 20. výročí vstupu do České republiky. Přiznávám ale, že je to tak trochu clickbait. Dnešní příspěvek totiž má být věnován zlozvykům, takže abych splnila zadání a zároveň neopomněla slavného oslavence, zmíním, že jedním z mých zcela zásadních zlozvyků je to, že nemám ráda Harryho Pottera.


Stalo se to takhle: pamatuji si na první knihu, tu s tím cylindrem, co má ústa nahoře. Četla ji totiž jedna starší spolužačka. Když nás o velké přestávce vyhnali na školní dvůr, ona si sedla do altánu a celou dobu četla tuhle knihu, kterou jsme nikdo z nás neznali a přiznávám, že nás vlastně ani nezajímala.


Později se však z Harryho stal fenomén, a tak jsem se rozhodla dát mu šanci, ale prostě to nefungovalo. Potom jsem to zkoušla znovu prostřednictvím audioknih, které vycházely na CD jako příloha MF Dnes, ale tam mě naprosto dožíral hlas a projev Jiřího Lábuse a jeho mizerná výslovnost, tehdy už poměrně profláklá díky filmům.


Mám dokonce i ta krásná ilustrovaná vydání, ale mou nechuť zlomil teprve nákup audioknih na Audible, kde jsem Harryho našla v interpretaci Stephena Frye. Ten chlap je bůh – teda co se audioknih týče. Zatím jsem slyšela první tři díly a nedokončení série v loňském roce považuju za jedno z nesplněných předsevzetí. Snad to vyjde letos. Jsem už ale značně za zenitem a celoživotní láska z toho prostě nebude.


Tolik k Harrymu.



Mými dvěma největšími zlozvyky, které na sobě nemám ráda, je kousání nehtů a noční výpravy do lednice. To druhé lze vysvětlit zcela snadno: chodím spát poměrně pozdě, v noci se mi nejlépe pracuje, ale pokud večeřím kolem sedmé hodiny, o půlnoci prostě zákonitě přijde hlad.


Ohledně nehtů ale nemám jednoznačné vysvětlení, proč ho praktikuju nebo proč jsem s tím vůbec začala. Koušu si nehty, co si pamatuju. Celou základku jsem protrpěla záděrami a nehty okousanými a otrhanými do bolestiva. Na střední jsem dožírala učitele tím, že jsem si ruce neustále pilovala, a to i v hodinách. Stačilo totiž sebemenší zatržení nebo nerovnost a nehet šel pryč. To mi vydrželo do dneška – vše musí být dokonale hladké.


S kousáním jsem přestala v devatenácti letech, kdy jsem poznala jednoho fajn kluka, jenž se mi svěřil, že si je taky dřív kousal, ale přestal s tím. A já si řekla: "Když to dokáže on, já musím taky." A šlo to. Na nějakou dobu.


Ten fajn kluk je nyní můj manžel, máme společné příjmení, zlaté kroužky na prsteníčku a třicetiletou hypotéku, moje péče o ruce je však zpátky na bodu mrazu. Nejvíc se nehtů zbavuju, když píšu na počítači. Je to paradoxní, dalo by se říct, že ruce jsou přeci zaměstnané, ale stačí mi se na chvilku zamyslet a ruka už je v puse.


Hodlám s tím něco dělat? Spíš ne. Teda s tím jídlem v noci bych přestat chtěla, protože to se na rozdíl od ohlodaných konečků prstů, které se dají schovat do kapsy, projevuje i na zbytku těla. Krátké nehty jsou už zkrátka mým poznávacím znamením, devizou, designovou součástí – je asi jedno, jak to nazvu, stále to bude výmluva.

Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.


#Nabloguzalezi #HarryPotter #audioknihy #Audible #lifestyle

0 zobrazení
  • White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com