Dvůr trnů a růží & Dvůr mlhy a hněvu


Už v anotaci Dvora trnů a růží se dozvídáme, že se jedná o příběh na motivy Krásky a zvířete. Retellingy jsou poslední dobou v módě. Mají však jeden drobný zádrhel – obvykle známe původní vyprávění. Snadno si tedy odvodíme, co má hlavní hrdinka udělat. Vědí to všichni – mimo hlavní hrdinku.


Feyre, vypravěčka tohoto příběhu, je postavena do poměrně nepříjemné situace. Nemá dostatek informací, nemá, jak by je získala, neumí pořádně číst a je za to všechno bita. Není ani naprůměrně inteligentní, ani prozíravá, spíš taková tvrdohlavá impulzivní holka, která moc rychle mluví. Mimochodem, znáte Celaenu, hrdinku starší ságy této autorky? Feyre a Celaena jsou povahové sestry, jen Feyre víc věřím, že by mohla zabíjet.


Feyre však není nájemnou vražedkyní, loví, aby rodina přežila. Nedělá to pro potěšení. A kvůli rodině, kterou slíbila ochránit za každou cenu, se stane onou kráskou na dvoře Zvířete.


Zvíře je víla (v autorčině pojetí opět), ale ačkoli jsem si první polovinu příběhu často vzpomněla na báseň Williama Blakea Vilouš, tyhle víly nejsou příliš pohádkové. Vlastně jsou dost nebezpečné. A Zvíře se občas chová jako pravé zvíře. Feyre mu však situaci příliš neusnadňuje, vzhledem k tomu, že odmítá akceptovat veškeré zákazy i dobře míněné rady. A pak je tu ta nesrovnalost s panenstvím…


Velmi záhy po svém příchodu do nového domova se Feyre dozvídá o podivné nákaze, která částečně znetvořila všechny ze dvora. Informace o tom, co je to za nemoc, však dostaneme až ve druhé polovině knihy. Téměř hned je však vysvětlena jiná podivnost vílího světa. Ať klejete, modlíte se nebo přísaháte, je do toho zapleten jakýsi Kotlík. U Kotlíku! Na co mít bohy, když můžete mít Kotlík.


A jen Kotlík ví, proč Zvíře (po jisté kapitole číslo 27) pošle Feyre zpátky domů. Po docela nudné části Feyre dochází, že zase zpackala, co šlo, a vrací se zpátky, aby mohla začít poslední, nejnapínavější část knihy – teď se bude konečně vysvobozovat ze zakletí. Objevuje se klasický pohádkový motiv: tři úkoly. A také hádanka, po jejímž vyluštění mají být všichni hned volní. Problém tkví v tom, že Feyre je úplně zabedněná. Jak jinak si lze vysvětlit, že čtenář na odpověď přijde hned, ale ona nad tím dumá dlouhé noci zavřená v kobce? Jak to, že nad tím vůbec musí přemýšlet? Ano, tak moc je to triviální.


Sarah J. Maas umí být pěkně krutá, což moc dobře vědí ti, kteří znají Celaenu. Na Feyre, jejích přátelích a dalších magických stvořeních se opět moc hezky vyřádila. Pro mnohé z nich by byla smrt vysvobozením. A někteří se ho i dočkají.


Bohužel nás autorka neosvobodila od příšerných klišé, která mě párkrát donutila knihu odložit a začít se nahlas smát. A jak se říká: konec korunuje dílo, závěrečné klišé tomu opravdu nasadilo korunu. Asi jako poslední díl Stmívání zestručněný do deseti stran.


I přes rozličné výše popsané nedostatky je však Dvůr trnů a růží velmi zajímavým a napínavým čtením (zhltla jsem ho za víkend). Neobsahuje klasické young adult schéma milostného trojúhelníku, což mu přičítám k dobru, i když jsem se v jednu chvíli opravdu lekla, že tomu tak bude. Akční scény jsou dobře popsané a místy až dechberoucí. Mezi nimi však děj občas ztrácí na tempu. Intriky zúčastněných mi připadaly jasné a pochopitelné natolik, že z hlavního intrikána se stala jedna z nejlépe uvěřitelných postav. O samotném Zvířeti se toho dozvídáme jen velmi málo – že by si autorka otevírala vrátka k dalšímu dílu?



Zejména fanynky Dvora trnů a růží netrpělivě očekávaly pokračování osudů Feyre a Tamlina. V předchozím díle autorka pracovala s retellingem klasické pohádky Kráska a zvíře, tentokrát však stvořila zcela nový příběh.


Sarah J. Maas si do tohoto světa odskočila v přestávkách mezi jednotlivými díly její druhé a možná známější ságy Skleněný trůn. Rukopis se nezapře a některé prvky jsou v obou případech podobné, jako například víly. Zatímco Celaena odhaluje tajemství svého původu, Feyre se v neskutečně kýčovitém závěru Dvora trnů a růží jednou z těchto záhadných bytostí stává.

Po dočtení se nemůžu rozhodnout, jestli se jednalo o další ze série neskutečných klišé obalených pozlátkem kýče, nebo geniálně promyšlenou zápletku v krutém světě plném magických překvapení.


Ostatně o fungování světa jsme si mohli udělat obrázek už v předchozím díle. Tentokrát však autorka zašla ještě dál – o magii se toho dozvídáme více spolu s Feyre, jež se ji učí v těle víly používat. Přesto mám pocit, že kdykoli se to autorce nehodilo do dějové linie, mrštila postavám do cesty takovou překážku, která jim jejich schopnosti znemožnila použít. V zápětí ale svá vlastní pravidla opět porušuje, protože Feyre je přeci skvělá a silná bytost.


Kniha má velmi zajímavý začátek. To, co provedl Tamlin, jsem opravdu nečekala. Muž, pro kterého se Feyre před nedávnem obětovala, se najednou chová s prominutím jako idiot, což pozná každá rozumně uvažující dívka. Feyre je však drcena vlastními traumaty, která utržila na konci Dvora trnů a růží. Zvrat, který nastává, je tak nanejvýš předpokládatelný, avšak nesmírně zábavný a svým způsobem úlevný.


Posledních pár kapitol je také skvělých. Bála jsem se klišé, ke kterému děj směřoval, ale nedostala jsem ho. Ano, Sarah mi vytřela zrak a donutila dokonce i mě téměř žebrat o další díl. Prakticky žádná z postav totiž na konci není taková, jakou jsme ji znali z prvního dílu.

Největší část knihy je ale v podstatě všedním dobrodružstvím o objevování sebe sama a nějakých těch dvorských intrikách. Příběh šel v tomto případě poněkud do pozadí, protože musel uvolnit místo sexu. Dvůr mlhy a hněvu ho obsahuje opravdu velké množství. Nejkrásnější je to napětí mezi postavami, jejich přibližování a flirtování. Ten pocit poblouznění a zamilovanosti ze stránek přímo křičí. Veškerá romantika a erotické pnutí se však mění v naprosto otevřené pornografické scény.

Vyprávění v ich-formě má v tomto případě za následek opravdu důkladné sblížení se s hlavní postavou. Autorka se však nevyhnula vybočení z tohoto způsobu vyprávění. V jednom případě dovolila podívat se na svět očima někoho jiného, když mu Feyre za pomoci magie vstupuje do mysli. Ve druhém se jedná o přímou zpověď jedné z hlavních postav – Rhysanda. Předposlední kapitola zkrátka najednou mění vypravěče. Znamená to, že v příštím díle se už nebudeme na svět dívat pouze očima jedné osoby?


I když už se tentokrát nejedná o variaci na jiný příběh, přesto v něm najdeme klasické pohádkové motivy, například známé „když mi pomůžeš teď, pomůžu příště já tobě“. Ona pomoc přišla přesně v tu správnou chvíli, ačkoli nebylo v podstatě vysvětleno, jak se tato bytost dozvěděla o problémech na sousedním dvoře, tím spíš, jak se tam tak rychle dostala. Že by opět magie?


Oceňuji, že se autorka postupně zbavuje používání klišé, i když k dokonalosti mají její knihy ještě stále daleko. Největší slabinou je zdlouhavá prostřední část, která by zasloužila aspoň trochu zkrátit. Přeci jen více než 650 stran v českém překladu neřadí knihu zrovna mezi ty, které byste si chtěli vzít do kabelky. Dále se divím, že kniha nepatří do kategorie „od 18 let“, protože kdybych chtěla číst tento typ literatury, spíš se poohlédnu po některé s vypracovaným svalovcem v kiltu na obálce. Bez pikantních podrobností však jedná o všední příběh v žánru fantasy, který čtenáře nenutí tolik přemýšlet o slabých a silných, jako spíš o nerovnoprávnosti ras a pohlaví.


Dvůr mlhy a hněvu opět dokazuje, že v případě Sarah J. Maas mají její knihy kvalitativně vzrůstající tendenci (v tomto případě i kvantitativně). Opravdu se těším na pokračování a doufám, že bude o trochu akčnější a o něco méně erotické než tento díl.





Dvůr trnů a růží

Sarah J. Maas

Vydal: CooBoo, 2016. ISBN: 978-80-7544-148-5.

Překlad: Ivana Svobodová


Dvůr mlhy a hněvu

Sarah J. Maas

Vydal: CooBoo, 2017. ISBN: 978-80-7544-306-9.

Překlad: Ivana Svobodová


#cooboo #youngadult #sjmaas

13 zobrazení
  • White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com