Série knih Julie Quinn se nyní vrací na výsluní zájmu, a to především díky seriálu Bridgertonovi, který od konce prosince trhá rekordy na Netflixu. První díl, v češtině nazvaný Vévoda a já, přitom vyšel už v roce 2000, český překlad o sedm let později. Nyní je na cestě nové vydání s obálkou, které vévodí dvojice seriálových protagonistů.
Seriál vzbudil rozruch především kvůli tomu, že mezi britskou smetánku první čtvrtiny 19. století přimíchal podezřele mnoho lidí rozmanitých odstínů kůže. Udělal tak úlitbu současným trendům rasové vyváženosti na úkor historické "přesnosti". Pořád je to tak trochu pohádka pro dospělé, ve verzi na Netflixu navíc dost poťouchlá a s velmi soudobým soundtrackem, a tak si o reálné historické přesnosti můžeme nechat zdát.
Celá knižní série sestává z osmi dílů a dalších novel, které zahrnují alternativní konce. Zdaleka ne vše se dočkalo českého překladu. Je tak jasné, že osudů rodiny Bridgertonových sepsala Julia Quinn tolik, že mají filmaři dostatek materiálu pro další netflixovou sérii.
Spolu s popularitou seriálu se zdvihla vlna zájmu o knihu, čím dál víc čtenářů, nebo spíš čtenářek z mého okruhu, proto sahá po knižní předloze. Zejména zahraniční část čtenářstva se cítí být pohoršena jednou konkrétní scénou, a to 18. kapitolou knihy, která je poměrně jasně vyobrazena i v seriálu.
Pokud jste neviděli, pokusím se rychle nastínit situaci, i když předem říkám, že se jedná o spoiler, pokud chcete příběh sami číst nebo sledovat.
Daphne je provdaná za vévodu, který jí na začátku řekl, že nemůže mít děti. Není to však dáno tělesnou nedostatečností, nýbrž slibem, který dal otci na smrtelném loži a který je spíš pomstou – že nechá rod vymřít. Daphne ale před svatbou nevěděla nic o tom, co se děje za dveřmi ložnice, a tak je pro ni první manželská noc opravdu velkým překvapením. Zdá se však, že velmi příjemným. Vévoda se ovšem vždy postará o to, aby vyvrcholil mimo svou manželku a zajistil tak svůj slib. Daphne je to divné, a tak jde za svou služebnou, aby jí vysvětlila, jak je to tedy s těmi dětmi ve skutečnosti. A ta jí to řekne.
18. kapitola knihy se tedy očividně věnuje scéně, ve které Daphne převezme postelové otěže a donutí svého manžela vyvrcholit do ní, i když on celou dobu protestuje a tvrdí, že to tak nechce.
Pro zahraniční čitatelky je toto jasná ukázka nechutného znásilnění, kterého se dopustila žena na svém manželovi.
Seriálové zpracování tuto scénu podává tak, že Daphne je spíš podvedená nevzdělaná husička. Matka ji nepoučila, manžel ji oblafnul, a tak se konečně rozhodla vzít své přání mít dítě do vlastních rukou. Jenže pořád je to znásilnění. Prostě proto, že druhá strana řekla ne.
A potom je otázkou, nakolik se do této konkrétní problematiky propisuje taky doba, ve které se příběh odehrává. Pokud jste sledovali nedávný počin České televize, seriál Božena Němcová, jistě si pamatujete taky scénu, ve které Josef Němec na svou mladou manželku křičí, že si nebude určovat, kdy budou mít děti. Ať se to Barboře líbilo nebo ne, Josef byl v právu. Tehdejší občanský zákoník stanovoval, že žena je podřízena svému manželovi a má zajišťovat blaho rodiny. A rodina, to znamená také děti.
Příběh Bridgertonových se odehrává daleko o rodiště Barbory Panklové, navíc v době krátce před jejím narozením. Přesto lze očekávat, že ekonomická stabilita a zachování rodu byly hlavními důvody pro manželství samotné. Má tedy větší váhu manželova lež, nebo manželčino převzetí moci, aby dosáhla toho, na co měla nárok?
Ani jedna z variant nic nemění na tom, že i v manželství je možné partnera znásilnit, že žena může znásilnit muže, a je právě úlohou literatury na tyto skutečnosti upozorňovat. Raději číst fikci, než se o podobných případech dozvídat z černé kroniky, nebo ještě hůř, z osobní zkušenosti.
Právě rozečítám:
Kommentare