Knihy, jasně. Ale tento týden bych se v rámci blogerské výzvy chtěla věnovat také něčemu jinému, a tím je osvěta. Jsou dvě věci, které mě trápí a řeším je téměř na denní bázi. Jedna z nich se samozřejmě týká (také) knih, ale občas musím jíst také něco jiného než jen duševní potravu, a tak nakupuji i jiné věci, než jen knihy.
Vajíčka
Velikonoce právě minuly, a tak lze vaječné téma považovat za příhodné. Zajímáte se o vajíčka, která kupujete? Nebo jdete především po ceně?
Jednou jsem se s kýmsi bavila o nákupech a ten dotyčný se hrozně divil, že si prohlížím každé jednotlivé vejce v krabičce. Původně mě toto naučila maminka, abych si domů nenosila ta s prasklou skořápkou, která by mi cestou ještě mohla vytéct a zapatlat celý zbytek nákupu. Dneska však kontroluju nejen kontinuitu povrchu (a stupeň jeho pokakání), ale také razítko.
Věřím, že tato skutečnost už dneska není velkou neznámou, ale razítka na vajíčkách mají svůj význam. Začíná-li číslicí 3, vejce pochází z klecového velkochovu. Dvojky jsou z hal, kde slepice pobíhají po zemi, jedničky z ještě volnějších prostor a nuly dokonce v BIO kvalitě (tuto známku dostanou nejen podle velikosti výběhu, ale také kvality krmiva). Následují dvě písmena značící zemi původu a zbytek je číselný kód chovu.
Snažím se nekupovat "trojky". Nechci, aby slepice trpěly víc, než je nezbytně nutné. V supermarketech si vybírám nejčastěji "dvojky", protože vejce s nižším číslem bývají neúměrně drahá. I tak doufám a věřím, že svým "peněžním hlasem" dávám najevo, že s klecovými velkochovy nesouhlasím.
Před několika lety jsme málem měli Velikonoce bez vajec, jelikož nejbližší Billa nabízela pouze "trojky", zato ve velkém. Jela jsem do vzdálenějšího Lidlu, který mě zatím nikdy nezklamal. Před minulými Vánocemi jsem viděla na trhu stánek s vajíčky. Chtěla jsem podpořit místního chovatele, ale asi si umíte představit mé rozčarování, když jsem zjistila, že vejce mají razítka s trojkami.
Jak jsem psala, snažím se. Pokud mám alternativu, vybírám nižší čísla i za vyšší cenu. Rozdíl mezi 2 a 3 není téměř patrný, mezi 3 a 0 je to často více než dvojnásobek. Občas však jinou možnost nemám. To je třeba Coop u nás na malé obci. Bere prostě jeden druh vajec. I to se, doufám, brzy změní. Stále více velkých řetězců si začíná týrání slepic uvědomovat a chtějí vejce z klecových velkochovů ze svého sortimentu odstranit úplně. Je to postupné, ale naděje na změnu tady je.
E-knihy
Už je to tu zas. Knihy. Tady chci ale mluvit o jednom specifiku, které se dá přenést na jakýkoli jiný digitální produkt – a to je pirátství.
Netvrdím, že jsem nikdy nic digitálně neukradla. Naopak, v dobách, kdy jsme vyměnili vytáčené telefonické připojení k internetu za ADSL, začalo stahování všeho možného ve velkém. Tehdy do byla především hudba, filmy a seriály, jelikož na streamování ještě spojení nebylo dostatečně stálé a rychlé, a kupovat si CD a DVD bylo moc drahé. Nové album stálo klidně i víc než pětikilo, navíc spousta z nich ani nebyla v našich končinách k dostání, takže nějaké to upirátění bylo na denním pořádku.
Dneska je ale situace trochu jiná. Nové CD stojí dvě až tři stovky, platy jsou skoro dvojnásobné a nějakou tu streamovací službu si může dovolit prakticky každý, kdo aspoň trochu vydělává. Ke kradení hudby a filmů už tak není příliš důvod.
Jiná situace je ale s knihami. Jejich cena neustále roste. A zatímco ukrást fyzický výtisk z knihkupectví by si většina lidí netroufla, stáhnout si e-knihu z nelegálního zdroje je snadné. Já osobně obvykle řeším dilema: koupit tištěnou knihu, koupit e-book nebo si půjčit knihu z knihovny.
Konkrétně u e-knih mám cenovou hranici, přes kterou nechci jít, což je 200,- Kč – a to přes fakt, že si uvědomuju cenu papíru a tisku. Ten se na celkové ceně tištěné knihy promítne jen asi z 5 až 10 procent, takže pokud papírová kniha stojí tři stovky, měl by e-book být za 270,- Kč. Prožívám takovou kognitivní disonanci. Vím, jak se věci mají, ale stejně nejsem ochotná za e-knihu zaplatit víc.
Přesto to není důvod krást – zejména v této době, kdy vydavatelství potřebují naši podporu a knihovny jsou zavřené.
Jak jsem již psala několikrát, pirátské stahování knih má v krajním případě vliv na to, že další kniha nevyjde. Stalo se to nejednou a bude se to dít dále, pokud vášniví čtenáři nezmění své chování.
Jedním z příkladů je tolik oblíbené Havraní bratrstvo od Maggie Stiefvater (Argo, 2014). Knih se neprodalo ani tisíc kusů, přesto se neustále někdo ptá, jestli vyjdou i zbývající díly. Nevyjdou. Argu se to nevyplatí.
Stejné je to i s audioknihami, které jsou často k poslechu např. na YouTube. Není to v pořádku, stejně jako není v pořádku knihu oblíbeného autora jen tak fanouškovsky načíst a zveřejnit. Nadšení je možná obdivuhodné, ale je třeba myslet také na autorská práva. Pokud nemáte licenční smlouvu s autorem knihy, musíte si svou nahrávku nechat pro sebe.
Takto narazil například Vojta Hamerský (Eclectic reader), který načetl povídky Míly Lince. Ten si ho však vyhmátl, nejdříve udělal bububu, ale potom audiokniha vyšla oficiálně (Hlas Černého hvozdu, Straky na vrbě, 2017).
Pokud vám není osud vydavatelského průmyslu lhostejný, nekraďte. Vím, že je težké odolat, zvláště když čtete fakt hodně a do knihovny si teď zajít nemůžete. Ale vězte, že i z té výpůjčky vydavatel něco málo dostane.
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.