V knihách mě nejvíc štve...

Za uplynulé dva týdny se stalo několik věcí, které mi opět ukázaly, co mě v knihách a knižním průmyslu obecně štve. Tento bod mé vlastní blogerské výzvy proto dostává úplně nový rozměr.


Jasně, můžou mě štvát milostné trojúhelníky v young adult knihách, klišoidní zápletky a nově objevené "fridged" postavy (tedy ty, které jsou v příběhu jen proto, aby mohly brzy umřít a dát tak protagonistovi důvod páchat jisté, obvykle zlé věci). Toho se ale obvykle dá vyvarovat správným výběrem literatury – např. nebudu si brát další teenage romanci, kde lze výskyt nablblého trojúhelníku očekávat.


I fantastické světy se řídí pravidly


Opět jsem se, já nešťastná, připletla do debaty o knize Lea Honor. Opět jsem si nabila nos, ovšem tentokrát jsem snad konečně získala i nějaké informace, které by se daly označit za hodnotné (a mám další materiál pro video nebo článek o negativních recenzích, yay!). O tom teď psát nechci.


Jde mi o to, že jedna z pisatelek projevila názor, že to, že některé věci nedávají smysl, vůbec nevadí, protože kniha je přece fantasy a tam je, podobně jako v pohádkách, dovoleno vše.


Je tomu ale skutečně tak?


Každý svět, aby byl funkční a držel pohromadě, potřebuje svoje vlastní pravidla. Je jedno, jak si je autor nastaví, ale musí tam být, aby měl protagonista s čím počítat nebo proti čemu bojovat. Stejně tak existuje mnoho žánrů fantasy, např. new weird, kde je sice spousta věcí od počátku divně, ale protože je tento svět autorem takto nastavený, je to v rámci vlastního světa normální a v pořádku.


Problém nastane, když autor přejde ze světa, který se tváří např. jako běžné urban fantasy, bez předchozího varování do new weird. Světe, div se, čtenáři fantastiky jsou celkem konzervativní a právě toto se vymstilo například autorce série Magonie, Marii Dahvaně Headley, když ve druhém dílu, Aerii, představila něco tak moc fantastického, až to většina čtenářů neunesla. Z její druhé knihy se stalo new weird, které nikdo nečekal, a i mě samotné to došlo až při čtení doslovu, kde děkuje Chinu Miévillovi, typickému představiteli new weird.



Problém, který v tomto smyslu mám s knihou Lea Honor, spočívá v tom, že autorka představila mapu, na které jsou vedle sebe rozmístěná území s naprosto rozdílným podnebím a počasím, přičemž ignoruje podnební pásy nebo to, že země, ve které devadesát procent času prší a její mladý obyvatel za svůj život neviděl slunce, by asi neoplývala množstvím rozkvetlých stromů. Na jednu stranu jsou tu nastavena pravidla – mapa, rozložení území apod., na druhou tato pravidla nedávají smysl nebo nesedí jedno s druhým.


S tím také lehce souvisí druhý neduh, se kterým jsem se setkala nedávno a který částečně popisuju v minulém příspěvku, totiž...


Mísení hard a soft sci-fi


Kniha Spát v moři hvězd od Christophera Paoliniho je sci-fi. Vzhledem k tomu, že postavy od počátku řeší, jak kolonizovat planetu, na které je určitý stupeň gravitace, teplotní podmínky, procento kyslíku v ovzduší a jakým způsobem ji terraformovat, jedná se o tzv. hard sci-fi, tedy založené výlučně na vědeckém poznání. Oproti tomu soft sci-fi je třeba Star Trek, kde se gravitace nebo rychlost cestování mezi hvězdami příliš neřeší. V soft verzi se můžete pořádně nadechnout, odrazit se od lodi a doplout do jiné. V hard verzi víte, že se vám mezi tím uvaří krev.


A pak přijde autor dračí fantasy série, postaví celé univerzum založené na vědeckém poznání a není schopný popsat jedno vesmírné plavidlo tak, aby odpovídalo tomuto vědeckému poznání.


Pro představu gravitace rotujícího obřího útvaru doporučuju knihu Setkání s Rámou.


Knihy nemohou být zadarmo


O tom, proč nemohou e-knihy stát výrazně méně než papírová vydání, toho už bylo řečeno a napsáno celkem dost. Nedávno mě překvapil dotaz o tom, proč audioknihy stojí tolik peněz. Dotyčný zjevně nevidí, kolik práce se skrývá za přípravou jedné kvalitní nahrávky a že to není jen o tom si někde sednout, načíst, trochu poštelovat a hotovo.


Přesně do této nálady potom vpadl článek na webu iLiteratura Sleva u knih není zadarmo, který vysvětluje, jak funguje knižní a vydavatelský průmysl a kdo nejvíc tratí na tom, když se kniha, ať už novinka nebo letitý ležák, prodá pod cenou.


Do toho se i relativně nové knihy, např. loňská Daisy Jones & The Six, prodávají už ne za 99,- Kč, ale dokonce třeba za 69,- Kč, a já jen zírám a říkám si – na kom vydělávají? Sehnali tak levně práva? Dostal překladatel řádně zaplaceno?


Všichni se snažíme nakupovat co nejlevněji, ale pokud k tomu využijeme parazitních obchodů, my možná ušetříme, ale reálně hrozí, že vydavatelé a knihkupci dostanou méně a tudíž budou moct vydávat a prodávat méně dalších knih. Je to začarovaný kruh, ze kterého můžeme vyjít pouze tím, že budeme knihy jednak řádně kupovat (nikoli stahovat z neznámých zdrojů – pozor, knihovny za výpůjčky i práva k e-knihám platí, takže knihovny taky podporujte) a že budeme přemýšlet, kde to uděláme.


Pokud chci podpořit oblíbeného vydavatele, nakoupím přímo na jeho e-shopu. Pokud chci podpořit svého lokálního knihkupce, jdu k němu a knihu si objednám u něj. Tečka. Šmytec.

Tímto končím svou litanii a ptám se vás – co vás nejvíc štve v knihách, na knihách, na knižním průmyslu a jeho uživatelích?


Komentáře jsou vám otevřené, odkazy na vaše blogy ráda připojím.

Právě čtu:




#blogerskavyzva #pirati #fantasy #scifi #lifestyle #youngadult

15 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
  • White Facebook Icon

Co se tak upsat do newsletteru?

© 2019–2020 Alena Tománková, Česko. alena@kniznibanket.com Proudly created with Wix.com