Čeho se nejvíc bojím
Někdy je hezké se bát. Takové vzrušující. Proto koukáme na horory a čteme knihy z kategorie thrillerů. Většinou si ale uvědomujeme, že to je jen jako, že se to děje někomu jinému.
V kině jsem se nejvíc bála u filmu Saw, který jsem viděla v době, kdy jsem byla rozhodně pod hranicí zletilosti a rozhodně na podobný zážitek nepřipravená. Podobné to bylo i s Texaským masakrem motorovou pilou, který jsem skoro celý proseděla s rukama přes obličej.
Při čtení se zásadně nebojím. Stalo se mi, že jsem knihu musela zavřít, ale nebylo to kvůli strachu, nýbrž znechucení. Většinou se ale nejedná o pohoršení nad nakládání s lidským tělem – v tomto případě si výjimečně umím nepředstavovat (Sběratele kostí jsem poprvé dočetla ve 14 letech, to člověka poznamená). Znechucují mě a vytáčejí takové situace, kdy je protagonista terčem nespravedlivého jednání, které on sám nemůže žádným způsobem ovlivnit.
Dává mi to smysl. Na vysoké škole jsem si prošla několika semestry psychologie (ano, i tohle knihovníci studují, a pak ještě jeden semestr navíc při pedagogickém minimu), takže je mi známý pojem locus of control. Ten hodně zjednodušeně označuje způsob, jakým se každý člověk domnívá, že může ovlivnit výsledky svého konání. Osoby s interním LOC jsou přesvědčeny, že vše řídí samy a výsledek závisí na jejich schopnostech, zatímco osoby s externím LOC více spoléhají na zásah zvenčí, ať už je to pomoc jiných, osud, nebo třeba libovolná božská entita.
Jako všechno v životě lidském a oboru psychologie, ani locus of control není buď a nebo, černé a bílé, nula a jedna. Je to škála, po které se pohybujeme jedním nebo druhým směrem. A já jsem si celkem dost jistá, že jsem osoba daleko více nakloněná k internímu LOC. Ne, že bych si neuvědomovala externí vlivy, ale snažím se nezabývat se věcmi, které nemůžu ovlivnit.
Můj osobní největší strach tak zákonitě pramení z toho, že nebudu moct ovládat samu sebe, své jednání, svůj pohyb, své možnosti – a to stejné těžce nesu i v literatuře. Koncentrační tábory, únosy, domácí násilí, ale taky školní šikana (ano, myslím přesně na jednu konkrétní knihu od Enid Blyton) – taková prostředí ve mně budí daleko víc odporu než vraždy, márnice, zombie a podobně – a tudíž taky víc strachu si takové knihy vůbec vybírat.
V reálném životě se tak nejvíc bojím toho, že nebudu moct ovládat své tělo, a to jak po fyzické stránce, tedy že budu uvězněná v nehybném těle bez možnosti komunikovat, tak po té psychické – že se prostě zblázním.
Tématu strachu jsme se dotkly i s autorkou psychothrillerů B. A. Paris. Její kniha V pasti lží s motivem ztráty sebekontroly hodně pracuje. Sama autorka se však bojí něčeho trochu jiného. Více se dočtete v rozhovoru.
Čeho se bojíte vy?
Napište mi do komentáře. Můžete to udělat po registraci, kterou se zároveň dostáváte do slosování o knihy. Více v sekci Soutěže.
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvy Na blogu záleží.