Stůj v pozadí, pozoruj, ptej se, ale jinak moc nemluv. Colombo vypadá trochu jako trouba, ale vždycky případ vyřeší.
Takovouhle radu do života byste nejspíš od vlastní matky nečekali. Jenže mně se jí dostalo. Hlavně s tou částí o "moc nemluvení" moje máma věděla, kam míří. Já ovšem, pod heslem "zkušenost je nesdělitelná" musela všechny své chyby napáchat sama. Ráda bych řekla, že je to životní lekce, kterou jsem se naučila, ale pravdou je, že s tím učením ještě budu muset chvilku pokračovat.
Pocit, že jste něco plácli úplně blbě v naprosto nevhodnou dobu, jistě zažil každý. Já ovšem můžu s jistotou potvrdit, že mě má nevymáchaná pusa několikrát v životě stála dobré místo, pověst a/nebo nějaké ty peníze. Jsou chvíle, kdy se mi zatmí před očima a vím, že si nabíhám na hrábě, bylo ale i pár takových, kdy mi chyba, kterou jsem vypustila z pusy, došla až zpětně – tedy ruku v ruce s následky.
Příklad první:
Pracovala jsem v jednom dosti specifickém masážním salonu. Tržba od klienta se dělila na třetiny: třetina byla můj výdělek, třetina pokrývala náklady na prostory a třetinu dostala majitelka podniku. Jedna ze starších kolegyň mě varovala, abych si na prachy dávala pozor, že šéfka není vždy úplně fér. A tak jsem o pár týdnů později tuto informaci předala z pozice starší kolegyně nově nastupující dívce. Inu, asi tušíte, co následovalo – jasně, vyhazov pro nekolegialitu. Ale kdo mohl tušit, že ta nová půjde na ruku šéfce, místo toho, aby držela basu s ostatními masérkami?
Příklad druhý:
Před dvěma lety jsem byla jednou z asi sedmnácti členů poroty Audioknihy roku. Někdy mezi Vánocemi a Silvestrem jsem získala do své audioknihovny přes 60 titulů a mým úkolem bylo projít audioknihy nominované ve dvou kategoriích – tuším, že se jednalo o interpretky a vícehlasou četbu. I tak to bylo opravdu mnoho titulů a mnoho hodin, proto jsem se rozhodla neposlouchat všechno po celé délce, ale z každé knihy začátek, kus z prostředka a konec. Stanovila jsem si kritéria a psala si poznámky. Každému nominovanému dílu jsem věnovala přibližně stejnou dobu a neměla jsem pocit, že bych svou práci odflákla.
Ten rok jsem se na Světě knihy dala do řeči s paní z Audiotéky. Přiznala jsem, že jsem byla v porotě a začaly jsme se bavit o soutěžních audioknihách. A já jsem si dovolila přiznat dvě věci: nevzpomínám si na Zuzanu Slavíkovou, kterou v tomto ročníku Audiotéka nominovala za Geniální přítelkyni, a neposlouchala jsem celá díla od začátku do konce. A pak už bylo jedno, co jsem řekla, jak jsem se hájila, dokonce jsme si o týden později telefonovaly. Automaticky jsem se stala flákačem a Asociace vydavatelů audioknih mě už do dalšího ročníku odmítla vůbec mezi porotce nominovat.
Naštěstí a jen díky dobré známosti se zakladatelem této ceny a šéfredaktorem Naposlech.cz, Jakubem Horákem, jsem před rokem alespoň předávala cenu vítězné interpretce. Ani letošního ročníku se blíže neúčastním, a tak aspoň můžu dění komentovat (plánuju video o nominovaných audioknihách).
Další příklady by mohly následovat, třeba z knihovny, kde jsem si dovolila odporovat čtenářce a upozornit ji na to, aby mi neříkala "slečno", nebo z obchodu s obuví, kde jsem požádala zákaznici, aby si ponechala krabici, jestli má v úmyslu boty vracet (technicky ji mít nemusí, ale pro nás je to komplikace, což ji absolutně nezajímalo, protože to je přeci náš problém). Oba případy končily výhružným sledováním mého jména na visačce s upozorněním, že si budou stěžovat, což jsem jim schválila, jelikož v obou případech jsem byla ve výpovědní lhůtě (a v obuvi jsem měsíc před tím získala 100% hodnocení z mystery shoppingu).
Poučení by tedy mělo znít: Prosím tě, sklapni a nikomu nic neříkej.
Heh. Pokusím se :-D
Právě čtu:
Tento příspěvek vznikl v rámci blogerské výzvyNa blogu záleží.
Comments