Letošní podzimní Velký knižní čtvrtek mě mile překvapil nečekaným pokračováním příběhů Marie Kostkové z Kostky, které jsem si oblíbila především díky Veronice Khek Kubařové a jejímu audioknižnímu podání, se kterým jsem trávila minulé léto. O vydání čtvrtého dílu jsem neměla ani tušení, a tak tato poměrně útlá knížka Evžena Bočka byla jedním z mých dvou favoritů tohoto knižního svátku (recenzi druhé knihy plánuji v dohledné době).
Příběh začíná přesně tam, kde předchozí kniha končí. Nacházíme se tedy v roce 1997 na konci srpna, v den, kdy zemřela princezna Diana. Znovu si přečíst celou trilogii se tak přímo nabízí, nicméně pokud si detaily z konce Aristokratky na koni nevybavujete naprosto přesně, ani tak nebudete o zážitek ochuzeni.
Druhému a třetímu dílu bývá pochopitelně vytýkána jistá repetitivnost či vykrádání sebe sama. Tomu se chtěl autor zřejmě vyvarovat, a tak využil jinou vyprávěcí techniku. Nečteme tedy soukromou korespondenci a deník Marie Kostkové, nýbrž rekonstrukci událostí, které vedly k vyvrcholení, jímž kniha překvapivě začíná.
Marie Kostková se odjíždí věnovat svému taktéž aristokratickému nápadníkovi, který ovšem skončí v nemocnici, a tak se dívka vydá zpět na Kostku. Tam se to ovšem jen hemží policisty a také několika neznámými lidmi, z nichž každý měl se zámkem své plány. Většinu knižního vypravování tak tvoří sled jednotlivých událostí, které tomuto nálezu předcházely, a to vlastně již od počátku prázdnin, čímž dokreslují celou situaci kolem lapálií, které rodinu Kostkových sužují. A opět za všechno může princezna Diana.
Setkáváme se sice se starými známými: Josefem, panem Spockem, paní Tichou, Deniskou, Miladou, tetičkou Dorou a manželi Kostkovými, známé partě však zdatně sekundují postavy zcela nové: zlodějíček Sony, prostitutka Angelika, manželé Majerovi, kunsthistorik Karel a jeden opravdu pravý Rembrandt. Kolotoč událostí ještě promazává domácí ořechovka, o zábavu je tedy dostatečně postaráno.
Bočkovo dílo jistě nepatří mezi to nejlepší, co soudobá česká literatura nabízí, nicméně v rámci humoristického žánru se rozhodně nejedná o zapomenutelné knihy. Tím, že na sebe příběhy přímo navazují, lze celou nyní již čtveřici číst pohromadě a prožít tak nezapomenutelný rok mladé (a možná i opravdu poslední) aristokratky a připomenout si tak atmosféru druhé poloviny devadesátých let.
Rozhodně se těším, že bude i tato kniha převedena do audioknižní podoby, jelikož už nyní jsem při čtení málem slyšela Denisku, jak hlasem Veroniky Kubařové říká své typické: „Super!“ a „Psycho.“ Protože přesně taková tahle kniha je.
Comments