© 2019 by Aya.

Proudly created in 2015

with Wix.com

Czech Republic

    ​Česko

    Rudá jako rubín
    Kerstin Gier

    Vydal: CooBoo, 2012. ISBN: 978-80-7447-089-9.

    2. vydání: CooBoo, 2015. ISBN: 978-80-7447-951-9.

    Modrá jako safír

    Vydal: CooBoo, 2012. ISBN: 978-80-7447-150-6.

    2. vydání: CooBoo, 2015. ISBN: 978-80-7447-956-4.

    Zelená jako smaragd

    Vydal: CooBoo, 2013. ISBN: 978-80-7447-258-9.

    2. vydání: CooBoo, 2015. ISBN: 978-80-7447-962-5.

    Trilogie Drahokamy byla pro mě výzvou, a to hned z několika důvodů: nebýt knižního klubu Fresh Books, asi bych se sama do jejího čtení nepouštěla. Je primárně určena poněkud mladším ročníkům, ale to jí nic neubírá na přitažlivosti dané tématem cestování časem. A taky mám vlastní pořadník dost dlouhý...

    Ale pěkně popořadě.

    První díl, Rudá jako rubín, seznamuje čtenáře hlavně s prostředím, postavami a zápletkou. Kupodivu neoplývá značným množstvím klišé, jako některé jiné první díly.

    Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Gwendolyn, která by byla obyčejnou školačkou, kdyby se u nich v rodině nedědil tzv. časocestovací gen. Všichni ale předpokládají, že ho má Gwenina sestřenka Charlotte. Ta se na cestování do minulosti připravuje celý život: chodí na lekce šermu, hraje na piano, mluví latinsky a zvládá tance a etiketu 18. století levou zadní. Pro všechny zúčastněné je tedy nemilým překvapením, když přeskočí Gwendolyn.

    Dalším rodem, který sdílí toto "postižení", jsou De Villiersové, jejichž potomek, Gideon, je celkem nepřekvapivě druhou siluetou z knižních obálek. A jeho chování je tajemné a zmatené. Gwen ani její nejlepší kamarádka Leslie vlastní neví, co si o něm mají myslet.

    Rudá jako rubín nás seznamuje s tajnou organizací, která ovládá přístroj pro řízené přeskoky časem – chronograf, a také s mužem, který tuto organizaci založil – hrabětem Saint Germainem. Tady jsem trochu zaplakala, protože Saint Germaina mám zapsaného jako charismatického klaďase ze série Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela od Michaela Scotta. Kerstin Gier z něj udělala pravověrného záporáka bažícího po moci.

    Začátek a konec knihy je rámován osudy další dvojice cestovatelů, kteří žijí v minulosti, ačkoli by nemuseli – Lucy a Paula. Bohužel je úvodní kapitola napsaná natolik průhledně, že mi od začátku bylo jasné tajemství, které Gwendolyn objeví až ve třetím díle. Spíš by mě překvapilo, kdyby to tak nedopadlo.

    Druhý díl, Modrá jako safír, oplývá několika málo zajímavými momenty, spoustou klišé a zhruba padesáti posledními stranami, které jsou vážně napínavé a nakopnou ke čtení třetího dílu. Jinak se tam vlastně nic moc neděje.

    Nejsilnějším novým prvkem příběhu je démon chrliče Xemerius, kterého může vidět pouze Gwendolyn. A on se toho rozhodl využít, proto s ní komunikuje opravdu hojně. Je tak trochu archetypem oslíka ze Shreka, komická postava, která občas podá důležitou informaci. Bohužel se český překlad se nedrží antického skloňování jmen, proto je Xemerius skloňován jako Xemeriusův nikoli Xemeriův, což mi bylo opravdu nepříjemné.

    Mezi klišé bych zařadila nenáviděnou sestřenku, která je vždy dokonalá a krásně na ni lze žárlit, zesměšňujícího učitele, tanečního mistra, který Gwen považuje za hrozné střevo a koneckonců i snaživého adepta, jenž Gwendolyn a Charlotte vyzvedává černou limuzínou ze školy. Bez nich by ale příběh nebyl tím, čím je. Tento druh zápletek do žánru young adult prostě patří.

    Zajímavou bytostí je francouzská kostymérka, která sice mluví anglicky, ale často prokládá věty hláškami ze svého rodného jazyka. Od Gwendolyn se dozvídáme, že mluví se silným přízvukem, její "r" je velmi zvučné a nevyslovuje "h". Je škoda, že se to více neprojevilo v přímých řečech. Ve třetím díle jisté pokusy jsou, ve druhém se ještě nikdo neodvážil (ať už to byla autorka nebo překladatelka).

    Druhý díl, Modrá jako safír, se mi z trilogie líbil nejméně. Nedokázala jsem se do něj pořádně začíst. Považuji ho opravdu spíše za překlenovací můstek ke grande finale v podobě Zelené jako smaragd.

    A grande finale se opravdu konalo, protože...wow! Celá třetí kniha je jedna velká akce. Vztah Gideona a Gwendolyn konečně dostává to, co mu chybělo, tedy dostatečnou dávku komunikace. Pro mě nejlepším prvkem bylo prolínání dějových linií, rozumějte, vysvětlení věcí, které byly nakousnuty v předchozích dvou knihách (proč ho políbila a kdo ho praštil po hlavě apod.).

    Svou významnou roli má také kamarádka Leslie a Gideonův mladší bratr Raphael, který se objevil stejně jenom proto, aby měla Leslie po kom pokukovat.

    Zajímavé rozuzlení má také příběh Charlotte, která pod vlivem alkoholu na narozeninové party spolužačky říká věci, které by asi neměla, a výsledkem je, že se z nenáviděné stává spíše politováníhodnou osůbkou v tomto příběhu. Jako královna sesazená z trůnu, které i přes napáchané zlo přejeme jen to nejlepší.

    Skoro celých čtyřista stran Zelené jako smaragd uteklo jako voda. Efekt známý jako "WTF?" nastal až v samotném závěru. Jak jako nesmrtelnost? A proč se na poslední stránce objevuje duch, který Gwendolyn nenávidí? Asi to měl být komický závěr, ale ne. Za mě se nepovedl.

    Trilogii Drahokamy doporučuji spíše dívkám, které spadají do té mladší části kategorie young adult. Přestože já sama se tak už necítím, knihy se mi líbily, zejména první a třetí díl. Gwendolyn se chová na svůj věk adekvátně a postavy jsou dobře vykreslené a uvěřitelné. Navíc jsem se dozvěděla, že byly natočeny filmy, takže mám zase plán na dlouhé zimní večery.